Jsi krásná, ale máš smutné oči...

„Jsi krásná, ale máš smutné oči…“ jeho slova mi stále zněla v hlavě, byly jako ozvěna. Vnímala jsem je, ať jsem učinila cokoliv, vnímala jsem je, ať jsem pomyslela na cokoliv. Byly mým stínem. Šly neustále za mnou a při každé možné příležitosti se mi připomínaly. Nejčastěji však ve chvílích, kdy jsem se cítila bídně – třeba jako teď.
Už notnou chvíli jsem v dlaních svírala tvou fotku a láskyplně na ni hleděla. Milovala jsem tě. Byls pro mě vším. Nebo bych spíš měla říci miluji tě a jsi pro mě vším? Není minulý čas nevhodnou formulací? Sama nevím. Nedokážu to v tuhle chvíli klasifikovat. Jsem unavená a ano, jsem smutná. Moje oči jsou smutné, i moje duše je smutná.
Naposled jsem na fotografii pohlédla a opatrně ji položila na stůl. S takovou opatrností, jako by byla motýlími křídly, jenž by se mohly při neopatrném pohybu polámat. S tebou jsem zacházela něžně a láskyplně. Co na tom, že jsem se já sama cítila zraněná a polámaná? Co na tom, že lásku ani něhu jsem z tvých očí nikdy necítila?
Vyčerpaně jsem se svezla na židli a položila hlavu do dlaní. Cítila jsem, že už nemám sil. Po vybledlé kůži mi začaly stékat drobné slzy. Slzy úlevy i smutku. Připadala jsem si vyhasle a bez energie. Cítila jsem, jak duševně stárnu a padám na samotné dno – znova. Jenže ne! Já už ten pocit nechci zažít, nechci se znova nechat spoutat strachem a obavami. Tohle jsem už jednou zažila, nechci opakovat tutéž chybu.
„Jsi krásná, ale máš smutné oči“ znova. Pořád dokola. Jednou bych chtěla dospět do stavu, kdy bych si dokázala říci „dost“, ovšem to není jen tak jednoduché. Neumím si nich přikázat, protože se dokážu pouze nadchnout a odevzdat. Už před lety jsem se odevzdala tobě. Jenom tobě. Stejně jako jsem se pro tebe stejný den i ve stejný rok nadchla. A dnes? Jsem pořád tvá. Stále jsi ten, bez něhož mám pocit, že vzali mým plicím vzduch. Vzpouzím se, pláču, trpím… ale směju se, rostu, miluju. Na první pohled zcela odlišné stavy, ale jeden bez druhého nedokáží existovat.
„Jsi krásná, ale máš smutné oči“ naposled jsem se hořce usmála a prsty přejela po tvé podobizně, jako bych s tebou chtěla navázat kontakt, jako bych se s tebou chtěla propojit. Srdce mi v hrudi divoce buší a touha prochází každým milimetrem mé kůže. Dotýkám se tvého obličeje a sním. Oči mám zavřené a snivě se usmívám. „jsi krásná, ale máš smutné oči“ pošeptám do ticha, které mě dosud obklopovalo. Pak znenadání otevřu oči a třesoucím se hlasem dodám „škoda, že TY nejsi ten, kdo mi tuhle větu kdysi řekl…“