Zaletím si na samé dno života...nebo smrti

Leden 2003
,,Že nikdy nepřestaneme být kamarádkami? Řekni, že ne?“ promluví na mě moje nejlepší kamarádka Dity. Sedíme na okrají střechy našeho vysokého paneláku. Podívám se do dálky, na zimní sluníčko. Už jen osm měsíců a naše cesty se rozpojí. Naprázdno vydechnu a od mých úst vstoupá k nebi obláček kouře.
,,No jasně, že ne. Bude to sice těžké, ale to zvládneme, ne? Jsou horší věci přece!“ uklidním ji. Najednou si vedle Dity sedne malý ptáček. Jen se na nás podívá a zase uletí.
,,Chtěla bych lítat jako on. Ten skvělý pocit plný volnosti...
Podívám se na ni.
,,Jo...volnost,“ usměji se na něj. Obě dvě víme o čem mluvíme...Jsme přece opravdové kamarádky!

Srpen 2003
Sice jsme se navštívily jen párkrát, ale přece to stálo za to. Máme společnou zábavu, společný humor...Snad se to nezmění.

Září 2003
Tak je to tu. Přesně to oddalování, jaké jsem měla na mysli. Každá jsme na jiné škole, máme vlastní kamarády. I když se snažím o každodenní zprávy, volám jí...Ona to ignoruje. Nechci aby to vypadalo, že ji nějak utlačuji nebo nějak, ale nechci ztratit tu nejlepší kamarádku, kterou jsem kdy poznala.

Září 2004
Časy se mění a lidé též. S Dity se už jen zdravíme, maximálně se optáme, jak se vede, víc nic. Prožila jsem celkem perný rok. Asi tři měsíce závislá absolutně na cigaretách jen z deprese kvůli klukovi. A také jsem se sebepoškozovala. Nevím proč jsem to dělala. Byla jsem holka, která nesnášela cigarety. Byla jsem holka, pro kterou byli ti, co se řežou po rukách, jen slaboši. Taky jsem byla slaboch. Ale potom jsem potkala Petra a vše bylo jiné.
Dity jede na cigaretách už dlouho. S kouřením začala díky mě, ona nepřestala, i když se o to snažila. Mimochodem je taky ten slaboch co má viditelné jizvy po těle, ale ona se v tom vyžívá dál. Považuje to za krásu, když vidí téct krev.
Také se přidala ke skupince zvláštních lidí, kteří žijí jen pro marušku, perník a koks...

Červen 2005
Už je to skoro rok. Dity už vyhodili ze školy. Pokaždé, když ji potkám, je ve zfetovaném stavu. Docela ji lituji, ale ji už nezajímá nic.

Červenec 2005
Konečně prázdniny. Pořád mám stejného přítele a rodiče mi dovolili jet s ním na dovolenou. Když jsme se vrátili z krásných plážích jižní Itálie, jeli jsme ještě ten den na zábavu nedaleko od naší vesnice. Jeli jsme na místo, kde jsme s Dity prožily svoji první velkou pařbu.
Když dojedeme, zjistím, že tam je. Docela mě zaskočí, když jde směrem ke mě. Úplně se vyděsím, když spatřím její tvář. Její oči jako dvě malé štěrbinky, mírně podlité krví (nejspíš toho nenaspala zrovna hodně...), vlasy mastné a trochu potrhané oblečení.
,,Nemáš cigaretu? Nebo péčko? Cokoliv?!“ zašeptá zmoženě. Všimnu si jejích třesoucích se ruk. Zalapám po dechu.
,,Já...Nemám nic,“ odpovím ji.
,,KURVA!“ zakřičí a odejde. To, co se stane v následujících v vteřinách jen těžko popíšu. Vidím, jak utíká někam do tmy, za nějakým mužem, nevšímá si auta napravo...
Žije ještě vůbec?

Květen 2006
Je jaro, všechno krásně vypadá, svět je krásný. Jak pro koho. Dity nehodu přežila. Byla sice asi týden v ohrožení života, ale přežila. Bohužel ne, tak jak by chtěla. Je totiž do konce života připoutaná na invalidní vozík. S drogami přestala, protože strávila několik měsíců na odvykací klinice, ale má narušenou psychiku. Kdo by se jí také divil, když se musí vyrovnávat s tolika překážkami normálního života.

Listopad 2006
Naše přátelství se nijak nezměnilo. Nemá o mě zájem. Nemá zájem o nikoho.
Proto jsem docela překvapená, když mi od ní přijde SMS.

AHOJ LENI. VIM ZE UZ JE POZDE NA NAPRAVOVANI CHYB A PROTO SE TI CHCI ZA VSE OMLUVIT. VIM ZE JSEM TO ZKAZILA JA. JEN PROTO ZE JSEM CHTELA SVOBODU A VOLNOST. NIC SE NA TOM NEMENI ALE TED CHCI UZ JINOU VOLNOST. A TY VIS. PROSIM NEVYCITEJ MI TO. JA UZ TOTIZ JINAK NEMUZU. PROMIN. VZDY JSEM TE MELA RADA A OMLOUVAM SE ZA TO ZE JSEM SE NESNAZILA NECO ZMENIT. NESLO TO A JA UZ JINAK NEMUZU. DITY

Zprávu si přečtu ještě několikrát dokola. Pochopím co chce dělat. Na nic nečekám a vyběhnu z bytu na chodbu. Nahoře na střeše uslyším prásknutí dveří. Rozběhnu se k výtahu, ale ten je mimo provoz. Jsem si stoprocentně jistá, že Dity nechala otevřené dveře od výtahu schválně. Nezbývá mi nic jiného, než vyběhnout těch 178 schodů. Po cestě volám policii. Sdělí mi, že za několik minut jsou tam.
Konečně dorazím celá zadýchaná na střechu.
,,DITY!“ zakřičím, když uvidím na okraji střechy svou bývalou nejlepší kamarádku. Promítne se mi ten den, když jsme tam obě seděly a pozorovali toho ptáčka. Tolik se toho změnilo...
Dity se otočí.
,,Neměla jsi sem chodit. Nikdo se tě o to neprosil...“ zašeptá potichu.
,,To co chceš udělat...to ti tu volnost nedá!“
,,Aspoň chvíli poletím...“ vysvětlí mi a pojede víc k okraji.
,,Nedělej to!“ vydechnu prosebně. Dity se na mě jen podívá, usměje se, zvedne se z vozíku a padá...Chvíli letí. Tak jak si vždycky přála.
Nestačím nic udělat. Nemůžu ji zachytit, nemůžu ji pomoct. Vím, že se ji pomoci už ani nedá.

Leden 2007
Už několik hodin sedím na okraji onoho místa. Místa, kde poprvé vyslovila své přání, místa, kde své přání splnila. Byla smířená s tím, že se to stane. Věděla, že to jednou udělá.
Není co vyčítat. Jí ani sobě. Náš život mohl být jiný. Mohli jsme ho jinak zařídit. Mohli jsme zažít tolik společných věcí...Možná, kdybych ji tenkrát nenavedla k cigaretám...
Jsou to už tři měsíce, co tu s námi není, je to už pět let, co jsme si říkaly, že budeme v naších srdcích napořád. Bude to tak. Dity, nikdy na tebe nezapomenu.
Najednou přiletí ptáček. Posadí se blizoučko a pohlédne na mě. Vím, že tam, kde je teď Dity, vím, že tam našla klid. Klid, o který tak stála.
Pohlédnu na ptáčka a vztáhnu k němu ruku. Ani se nepohne.
,,Miláčku? Nemůžeš tady přece mrznout...“ ozve se ode dveří Petr. Ani jsem ho neslyšela přijít. Znovu se podívám na ptáčka. Usměji se. Dity je šťastná, cítím to. Je šťastná z toho, že nepokračuje v tom, do čeho se náhodou dostala.
Však smrt je jen překážkou života!
Otočím se zády poslednímu obrazu okolí, které viděla Dity. Přitulím s k Petrovi a políbím ho. Teď se chci soustředit jen na nás a nechci do našeho vztahu vmíchat minulost.
Kousek života je za mnou, teď se chci soustředit na tu jeho větší,důležitější část.