Tam nahoře

Tam nahoře

Na krajinu se snáší soumrak.
Zpěv ptáků utichá…

Ztratila se.
Obklopil ji hustý les.
Černočerná tma se rozprostírá všude kolem.
Je sama.
Hledá cestu zpět.
Chvěje se. Zimou. Strachem.
Svíravé ticho přerušuje jen zrychlený tlukot jejího srdce.
Les začíná ožívat.
Probouzejí se dravci.
Jejich oči prorážejí tmu.
A jejich skřeky jí pronikají až do morku kostí…

Dala se do běhu.
Chce utéct. Strachu. Vzpomínkám.
Najednou nemůže dál.
Ztratila pevnou půdu pod nohama.
Ocitla se v bažině.
Slizká hmota se jí lepí na tělo.
Propadá se níž a níž.
Nemůže se pohnout.
Je zoufalá.
Z posledních sil se snaží udržet nad hladinou.
Nemůže pohnout rukama.
Nemůže nic.
A klesá stále dolů.
Po tvářích jí stékají slzy.
Nemůže je zastavit.
Její čas se naplnil.
Poslední nádech.
Poslední pohled na hvězdy.
A tiché Sbohem…

Bažina se uzavřela.
Její tělo nikdy nevydá.
Její duše však stoupá vzhůru.
Nebe se otevřelo a ukázalo jí cestu.
A tam, tam nahoře je její domov.
Tam nahoře může žít.
Tam nahoře bude šťastná…

A ona ví, že tam v nebi už slzy nebudou…