- Ne -

Temný pokoj byl ozařován pouze slabou, mihotající se září tříhlavého svícnu. Po jeho měděných ramenech se plazil horký rozpuštěný vosk, který však na své pouti neměl urazit dlouhou cestu. Ihned po pár minutách znovu tvrdl a nehybněl a těch jeho pár pomíjivých, krátkých chvil, kdy byl probuzen, postupně uplouvalo v nenávratno..
Seděl u kulatého dřevěného stolu, který byl jediným dalším nábytkem v místnosti, která jinak zela nezaplněnou prázdnotou.. Oči měl sklopené k jeho temné lesknoucí se desce, na kterou pozvolna dopadaly jeho hořké slzy, tryskající přímo z jeho hořícího srdce.. Cítil jen tu bolest, dokázal myslet jen na ni. Na svou jedinou lásku, která ho však vůlí osudu opustila. Ona sama by to neudělala nikdy, tím si byl zcela jistý.. Měli být spolu a těšit se ze vzájemného štěstí a lásky. Měli..
Přímo před ním byl jakýsi podivný kruh z tmavého dřeva, jen o málo jiného, než samotný stůl. Kolem dokola v půlkruhu na okraji jeho desky stály svíce – jejich knot byl zcela ponořen do rozpuštěného horkého vosku.. Na oné kruhové desce ležel jakýsi malý, trojúhelníkový předmět.. A on jen doufal..
Byla to jeho poslední šance, poslední naděje.. Jestli to nevyjde, jestli ji neuvidí nebo přinejmenším neuslyší její hlas, stane se něco strašného.. Cítil to. Dál to nevydrží, dál ne. Jestli nepřijde ona za ním, musí on k ní.. Byl si tím naprosto jistý.. Víc než jen to..
Třesoucími se prsty sáhl po tom podivném předmětu se třemi hranami. Byl ze stejného dřeva jako deska, ke které zcela nepochybně patřil. Přiložil ji na onu dřevěnou desku a cosi si přitom nesrozumitelně mumlal. Cosi, co mělo k modlitbám velice daleko. Volal ji zpět, volal svou lásku do světa živých..Jaká ironie.. On přece dávno nežije, ne, bez ní dál ne.. Musí se to podařit!
Náhle se cosi stalo. Ten zvláštní předmět ho donutil pohnout dlaněmi.. Tělem mu projela vlna nadšení a radosti.. Na okamžik nemohl dýchat ani mluvit.. Nakonec však přece jen zašeptal – Jsi tu? –
Další prudký pohyb toho mrtvého kousku dřeva. Ukazoval na jeden ze znaků – Ano –
Je tu! Slyší ho, konečně jí může povědět všechno to, co v sobě tak dlouho držel.. Konečně..
- Lásko, chci ti toho tolik povědět.. Tak moc. Miluju tě, nedokážu bez tebe dál žít.. – najednou jako by mu docházela slova, nemohl najít ta správná..
Další pohyby.. A další.. – T – A – K – Y – T – Ě – M – I – L – U – J – U – M – O – C –
Nemohl mluvit, slzy ho tentokrát přemohly docela.. V místnosti stále ještě panovalo ono ponuré šero, ale on věděl, že tu není sám.. Ona je tu s ním..
Náhle se vzedmuly dlouhé černé sametové závěsy a všechny svíce téměř naráz zhasly.. Nyní zde byla již naprostá tma.. Skoro neviděl ani na ta ozdobná zlatá písmena před sebou.. –Jsi tu? – zeptal se znovu a děsil se odpovědi.. Bál se, že mu zase zmizela. Tak moc se bál.. V duchu proklínal ten náhlý poryv větru, který musel zavanout zrovna sem.. Zrovna v tuhle chvíli.. Proklínal sám sebe, že okno pořádně nezavřel. Znovu za to může.. Znovu ji ztratil, vlastní vinou.. Ne, znovu už ne..
Ale.. Odpovědi se mu nedostávalo.. Ne, nebyla tu, zmizela. Znovu.. A může za to jedině on.. Jen on!
Ne, znovu už ne!!
Půjde za ní, budou navěky spolu, pak už je konečně nic nerozdělí. Vůbec nic. Byl rozhodnutý.. Lehkým pohybem sjel až ke svému pravému boku, kde měl jakési kožené pouzdro.. Sáhl po něm a otevřel jej.. Nic neviděl, řídil se pouhým hmatem.. Neviděl ani, že ten kousek dřeva znovu procitl a stále najížděl na jediné slovo – NE –
-Už jdu, už budeme spolu, lásko.. – zašeptal a vyndal lesklou stříbrnou dýku, nosil ji tam stále.. Již po několik let, stále u sebe musel mít nějakou zbraň, dodávalo mu to pocit bezpečí a klidu.. Dnes ji skutečně doopravdy použije.. Poprvé a naposledy..
Pevně ji chytl do pravé ruky a zabodl si ji přímo do hrudi.. Ani na okamžik nezaváhal, neměl pro co.. Jeho tělo dopadlo na stůl vedle desky se zlatými písmeny. Poslední, co ve svém životě ještě stačil zaregistrovat, bylo ukazovátko, znovu a znovu najíždějící na slůvko – NE – ..
Neměl čas nad tím přemýšlet, nenapadlo ho, že když to skutečně udělá, nebudou již moci být spolu. Snažila se mu to povědět, ale bylo pozdě. Předtím se vyděsila a musela odejít, ale nyní tu byla znovu, přivolána bolestí prýštící mu ze srdce.. Nestačila mu říct, že už nikdy nebudou spolu. Že pro ty, co se vzdali je určený jiný svět.. Svět, kam ona nikdy nemůže vstoupit, ale on tam bude již navěky uvězněn..