Namlouvání u sklenky vína

NAMLOUVÁNÍ U SKLENKY VÍNA

Sedí u špinavého stolu. Vzduchem se vznáší zatuchlý cigaretový kouř. Nikdy se tu moc nevětralo. Objednává si skleničku bílého vína. Za několik minut ji drží za stopku, pozoruje jiskru a nasává vinnou vůni, jak tomu praví mravy. S ušlechtilou a opojnou chutí drahých vín se tento brak nedá porovnat. Nevadí. Schválně si vybral tuto nevzhlednou, poloprázdnou hospodu s neochotným personálem. Chce být dnes večer sám. Upíjí a přitom si hraje s popelníkem plným nedopalků. Zamyšleně sleduje opadající omítku v rohu pod oknem. Nevkusné.
S ubíhajícími minutami klesá hladina vína nejen první skleničky. Čas zběsile utíká, on jen klidně sedí, tiše vzpomíná a přitom se snaží zapomenout.
Přichází číšník. Objednává si opět víno, ale tentokrát celou láhev. Noc bude dlouhá.
Z krabičky vytahuje cigaretu. Poslední. Zlehka ji svírá mezi suchými vrásčitými rty. Ruka se mu stařecky klepe, když škrtá sirkou o krabičku. Vzpomíná a snaží se zapomenout.

(Víš, jsi pro mne celý svět a já bez tebe nedokáži a ani nechci již žít. Jsi mé všechno, miluji tě. Chtěl bych s tebou strávit zbytek života, chtěl bych být s tebou navždy. Vezmeš si mě?) Ano, dnešní večer měl naplánovaný zcela jinak. V honosné a hodně drahé restauraci, kde uprostřed stolu stojí vysoké zapálené svíce, sedí se na sametových polštářcích, jí se stříbrnými příbory a v pozadí hraje nevtíravá živá hudba. Měl vše dokonale promyšlené. Číšník by je galantně uvedl k jejich stolu a donesl by kvalitní šampaňské s čerstvými jahodami na přípitek. Objednal by něco velkolepého, něco nezapomenutelného – třeba humra, jestli by chtěla. A k tomu nějaké vybrané bílé víno. Po dobrém jídle by nervózně tiskl tu malou krabičku ukrytou v levé kapse u saka. Žádná levná pouťová bižuterie, ale prsten s bleděmodrým safírem, jehož barva by ladila s jejíma nebeskýma očima.
Může se to všechno zdát poněkud sobecké, ale on chtěl, aby byla tato chvíle naprosto dokonalá.
Avšak ne všechny plány se plní tak, jak bychom chtěli. On to dnes pocítil mnohem intenzivněji, než kdokoli jiný.

Těžké obláčky kouře se vznášejí ke stropu. Zdejšímu ovzduší už stejně nijak neuškodí.
Alkohol příjemně zahřívá jeho tělo, naplňuje jej tolik postrádaným pocitem klidu a bezpečí. Podřadné víno shledává více chutnějším, než tomu bylo zprvu. I ta opadaná omítka se zdá hezčí. Přece jen – má tu své místo. Právě v tom rohu pod oknem.
Dokuřuje cigaretu. Svoji poslední.
V zatuchlé hospodě již sedí úplně sám. Temná noc se začíná rozjasňovat, číšník se stává otravnějším a láhev vína je prázdná . Je čas jít domů.
Ztěžka se zvedá a jde k baru zaplatit. Kupuje si však ještě krabičku cigaret. To aby měl cestou co kouřit. Nepříjemné obsluze nechává přehnaně vysoké spropitné a mátožně odchází.
Kráčí špinavou uličkou podél pokreslených stěn. Nevyhaslé lampy mu vytváří tichého společníka. Jen on a jeho vlastní stín. Vydechujíc cigaretový kouř vzpomíná a přitom se snaží zapomenout.