To se nesmí stát

Žila, byla krásná kněžna. Oplývala nesmírným majetkem, ovšem též krásnou duší a nádherným zjevem. Byla to drobná dívka s plavými vlasy, jež spadaly až do útlého pasu. Měla modré oči a světlou pleť. Zjevem připomínala spíše vílu než obyčejnou ženu. Nosila obyčejně světle modré šaty bez zbytečných krajek a ozdob. Její krk zdobil náhrdelník z drahých kamenů. Avšak jak byla půvabná a milá, nedostávalo se jí lásky. Nouzi neměla, jen ji pózy jejích nápadníku unavovaly a ona toužila po všeobjímající lásce bez hereckých výkonů. A tak stále odmítala hrabata a knížata s nekonečně mnoha významnými předky a se statisíci vyhranými bitvami. Jedinou její radostí byla jízda na koni, jezdila do vesnic potěšit poddané a pobavit se na vesnických zábavách.
Na jedné takové vyjížďce zajela až na okraj té nejvzdálenější vesnice. Bydlel tam mladý kovář a ji okamžitě zaujal. Měl svalnaté tělo, polodlouhé havraní vlasy, které divoce vlály ve větru a zelené oči, kterými viděl kněžně do duše. Ona se pod jeho pohledem zachvěla, ale co čert nechtěl, začalo pršet a jediné místo kam se schovat, byla kovárna. Seskočila tedy z koně a celá promočená a zmrzlá, žádala kováře o přístřeší. Ten ji posadil na kožešinu před oheň a dál se věnoval práci. Kněžna ať se snažila sebevíc, nemohla z něho spustit oči. Avšak kovář o ni nejevil sebemenší zájem a to kněžnu zlobilo.
Po chvíli se na ni usmálo štěstí, když se kovář poranil. Okamžitě mu začala ránu ošetřovat a červenala se pod jeho hloubavým pohledem. Najednou ji prudce vzal do náruče a líbal ji. Kněžna toto neznala a ocitla se ve víru vášní. Zatímco ji hladil a strhával z ní oblečení. Nebránila se, oddala se mu a přizpůsobila se pohybům jeho těla. Když pak měsíc ozařoval krajinu, ležela spokojeně v jeho náručí a spala. Kovář však klidný nebyl, věděl, co se stalo s lidmi, kteří se zapletli s lidmi z jiné majetkové třídy, začal litovat. Ráno si urychleně zabalil věci, vyprovodil kněžnu a sdělil ji, proč nemohou být spolu. Ta to nedokázala pochopit, bránila se tomu. Doma byla jako tělo bez duše, bylo jí nevolno. Za pár měsíců však přestalo trápení, ale zdálo se, jako by se jí zvětšovalo břicho. Kněžna vyplašená, sháněla ranhojiče. Ti sličné dámě blahopřáli a ona se vydala za kovářem, ten však zmizel. Od lidí se dozvěděla, že potom co odjela, pro něho přišli biřicové. Okamžitě jela do města a zamířila do vězení. Nechápala, jak bez jejího svolení mohou někoho zatknout. ‚To víte drahá paní, nemá si s vámi začínat, takový je zákon a netuším co s ním je, nejspíš už dávno zemřel‘ zaskřehotal žalářník a pustil ji do smrdutých kobek staré věznice a mučírny. Všude na stěnách byla zaschlá krev, odevšad se ozýval křik mučených vězňů a vzduchem se nesl mrtvolný zápach spolu se špínou a prachem. Otřásla se a pokračovala dál. Ptala se všech, ale nikdo netušil, až jeden vězeň ji vyzradil, že je v kobce u mučírny. Rozběhla se tam a to co viděla, ji omráčilo. Její kovář byl vyhublý, po těle krvavé šrámy, vypíchnuté oči, uříznutý úd, slepený chomáček vlasů a klepal se zimou. ‚Paninko, za chvíli bude po něm‘ děl vesele kat a pokračoval. Kněžna se slzami v očích vzala nůž a skončila jeho trápení. Pak si sedla vedle něho, aby ho zkrápěla svými slzami a zabodla si do srdce dýku.