Houpací křeslo

Určitě znáte ten pohled, alespoň z filmů, když už ne (díkybohu!) z vlastní zkušenosti, jak mají v domovech důchodců ty obité hrnky na čaj, ty známé zašlé nádobky od hořčice, ve kterých ve vodě plavou náhradní zuby, přes sklo až směšně zvětšené, na poličce nad umyvadlem je na svém místě hřeben, ve kterém je pár bílých vlasů, vedle v pokoji je vaše matka, kouká z okna a tvrdě sedí na židli. Zamyšleně na ni hledíte, přemýšlíte, kde se stala chyba. JAK se dá pomoct? Co třeba koupit jí houpací křeslo? Jasně, to miluje každý a stejně, jak jinak se mamince chcete odvděčit za to, že vás vychovala a že každé ráno, kdy jste vstali, tak mladí a plní ideálů (ach kde jsou ty roky!), jste na stole viděli čistý ubrus a vázičku s květinou…
Přistoupíte k mámě a položíte své dlaně na její ramena. Po zádech vám přeběhne mráz, když pod svetrem ucítíte kosti. Jak to, že se o ni tak špatně starají?
„Mami, nepotřebuješ něco?“ vyhláskujete zřetelně a dostatečně hlasitě, má už přece svá léta, devadesátka na krku, úctyhodný věk, nemá sluch jako kdysi. Maminka neodpovídá. „Mami, slyšíš mě?“ zatřesete s ní. Stařenka sebou škubne, otočí se, co nejprudčeji dovede, a vytřeštěnýma očima na vás civí. „Kdo jste“ legračně zašišlá, zuby jsou na umyvadle. Ale vám to vůbec nepřijde v tu chvíli legrační. Vaše matka zapomněla, že jste její dcera. Zapomněla, že měla někdy dceru. Po chvíli přiběhne sestřička. S konejšivým hlasem chytne vaši matku opatrně za ramena a dovede ji pomalými krůčky k posteli. Maminka se dá se sestřičkou do řeči, jako by ona byla její dcera a jako by jste vy byla vzduch. Prohodí něco jako „děkuju Lidunko“ a s těžkým povzdechem „už bych chtěla umřít“ opatrně lehá na postel. Hlavu otočí k oknu a civí ven. Sestřička Lidunka vás chytne za ruku a odvádí pryč z pokoje. „Vaše matka je na tom opravdu špatně, většina léků už nezabírá, uvidíme, co bude dál…“
Stojíte v maličkém obchodě s nábytkem, všude okolo vás jakoby se vznášela houpací křesla, vaše tvář se rozjasní blaženým úsměvem, konečně uděláte něco, co od vás maminka očekává. Zavřete oči a představíte si, jak by to dokonalé křeslo mělo vypadat. Máte jasnou vidinu, kterou ovšem kazí poslední věta, kterou vaše maminka řekla: „už bych chtěla umřít“, ne maminka nechce umřít, chce houpací křeslo! Rychle otevřete oči, koupíte to nejdražší a nejpohodlnější křeslo s tím nejluxusnějším potahem. A s myšlenkou „maminka bude mít radost“ odcházíte vstříc nové naději.
Škoda jen, že jste nevěděla, že maminka na to křeslo nikdy nesedne. Protože vás nezná, nevzpomíná si na vás. A tak alespoň sestřička Lidunka odsunula křeslo do kouta, ať je „vystaveno“ na obdiv. A vy přesto každé odpoledne za maminkou přijdete a chcete jí snést modré z nebe (jen ať už si na vás konečně vzpomene!) a každý večer odcházíte a přemýšlíte, kde se stala ta chyba. Uznáte, že devadesátka je přeci jen vysoký věk, základní funkce člověka slábnou, cítí se opuštěný, sám, starý a nepotřebný. Každý den nakouknete do výlohy obchodu s nábytkem a děsí vás myšlenka, že třeba nastane den, kdy vám vaše děti koupí houpací křeslo.