Svíce Života

Temnotu v místnosti přerušovaly pouze slabé paprsky zapadajícího slunce, které sem dopadaly z jediného gotického okna bez záclon. Byla zde jediná osoba – žena, sedící u staré dětské postýlky.. Právě uložila svého milovaného syna a láskyplně hlídala jeho klidný spánek..
Po chvíli se však zvedla a odešla. Po cestě si svítila voskovou svící, připevněnou k jakémusi malému talířku a těsně předtím, než vyšla z místnosti se ještě jednou ohlédla na dítě, přikryté bílou peřinkou.. Bylo pro ni tím nejcennějším, co měla. On jediný jí zůstal. Její malý syn.. Její muž tragicky zemřel a zanechal po sobě jen spoustu dluhů, které neměla jak zaplatit.. Lidé ve vesnici si na ni ukazovali a pomlouvali ji, ale ona toho nedbala. Neměla přátele, stačil jí její malý synek.. Všichni odešli, ale on jí zůstal.. A nikdo jí ho nevezme.. Po rtech jí přeletěl něžný úsměv a pak už se její kroky vytratily v dáli..
Nevěděla, že těsně po jejích odchodu se u hošíkovy postýlky zjevila jakási postava s černou kápí a dlouhou dřevěnou štíhlou holí a potichu se k ní přiblížila.. Na pokrývky přiložila bílou lilii a poté se dotkla studenou dlaní hošíkovi hrudi.. Jen to zjevení vědělo, že hošíkův plamen na svíci života již vyhasl a on ho teď musí odvést..
Vtom se však žena znovu vrátila do místnosti, přivolána snad neblahou předtuchou matky. Sklonila se k přikrývkám a spatřila jediný bílý květ lilie. Zvedla ho. Květina však byla na dotek chladná a neživá.. Pohledem sklouzla na jeho postýlku.. Spatřila, jak z ní dítě opatrně vylézá.. Ale ne, tohle nebyl její syn.. Tenhle byl celý podivně bílý a bledý a neživý jako květ v její ruce.
Dívala se na něj, neschopna pohybu či slova. Synek se na kratičký okamžik zastavil před jakousi vysokou černou postavou, které si předtím nevšimla. Pak udělal pár nejistých krůčků vpřed a postavil se zády ke zdi a natáhl k ní své ručičky, jako by ji chtěl naposledy obejmout..
Vykřikla a květina začala pomalu klesat k zemi. Rozběhla se ke svému synkovi, chtěla ho obejmout, chtěla ho přivést zpět, ale nemohla.. Její tvář najednou pokrývaly smutné slzy, vyvěrající z té beznaděje a pocitu, že mu nemůže pomoci.. Stále k němu vzpínala své ruce, ale on začínal mizet.. Rozplýval se jako mlha, kterou svými paprsky přemohlo slunce.. A jen ta záhadná černá postava viděla, že svíce života toho malého začala krvácet. Nyní se z ní řinuly potůčky nachové rudé tekutiny.. Ten malý zde chtěl zůstat.. Chtěl, ale nemohl. Jeho osud byl takový, byl tak dán už při jeho narození a on teď jen plní to, co mu bylo předurčeno..
Nešťastná žena se vrhla k nohám té temné postavy. Sepnula ruce a prosila ji, aby jí syna vrátil. Je přece malý a nevinný.. Je její všechno. Byla poháněna nenaplněnou touhou matky, která právě přicházela o své jediné dítě.. Prosila a naříkala, ale bytost zůstávala stále stejně chladná a bezcitná. Pevně svírala tu svou hůl a jen kroutila hlavou. Ne, nemůže jí syna vrátit, již je pozdě.. Její černé oči se zvláštně blýskaly v posledním proudu rudého světla, který poskytl dnešní den.. Její tvář nadále zůstávala kamenná jako nějaká prázdná maska..
Jenže žena stále odprošovala a ohlížela se po svém dítěti, které již zmizelo téměř docela. Začala naříkat a prosit ještě více, pološílená bolestí a smutkem. Ne, prostě ho nemůže ztratit! Nemůže!.. Její slova se mísila s mnohými vzlyky, klečela tu na kolenou na kamenných dlaždicích a špinila si své dlouhé krásné, i když prosté šaty.. V prázdném gestu si zoufale zajela prsty do havraních vlasů a její vždy pečlivě udržovaný účes se uvolnil a prameny jí neupraveně splývaly po ramenou, ale toho nedbala a pokračovala ve svých prosbách.
Náhle se však cosi přece jen stalo. Postava pomalu a zlehka, jako motýl dosedající na překrásnou květinu, sklonila hlavu a její výraz šel určit jen stěží. Poté podivně přikývla a ještě o něco pevněji sevřela svou hůl..
V tu chvíli se ženin výraz zcela změnil. Její krásné rysy se rozostřily bolestí a snad i překvapením a ona se sesunula k zemi, kde zůstala bezvládně ležet..
Postava v kápi se k ní přiblížila, na její tělo položila bílou lilii a poté odešla. Splnila svůj úkol, i když trochu jinak, než to mělo být.. Ženina svíce života – o něco vyšší než byla ta, co patřila jejímu synovi – právě navěky zhasla. Zhasla pro syna..
Náhle se však žena znovu omámeně zvedla.. Pohlédla dolů ke svým nohám, kde spatřila sebe samu.. Natáhla paži a zadívala se na ni. Byla stejně chladná, bledá a neživá jako předtím její syn.. Otočila se k němu a spatřila ho. Stále tam stál, čekal na ni..
Usmála se a došla až k němu. Natáhla k němu svou dlaň, kterou radostně přijal a společně se vydali do království smrti.. Zmizeli společně s posledními paprsky dnešního slunce, které pro ně již navždy byly těmi zcela posledními..