Tma

Je ráno a svítá. Nespal jsem, ani nevím proč. Prostě se mi nechce spát. Radši bdím. Zpívají ptáci, ale nevidím je. Možná jsou za tou černou clonou, která mne obestírá. Nemám na vybranou. Žiju ve tmě, takže vlastně ani nezjistím kde mohou být, a právě proto vím, že už zase nebudu spát. Nemohu spát když si nemůžu zhasnout. A to nemůžu, když už tma je. Vždycky si říkám, co asi vidí ti, co vidí? Co to vlastně je "vidět"? Co když mi všichnil lžou? Co když jsme nechutné zelené stvůry? A jak vlastně vypadá zelená? Zelená, zelená, ach můj bože! Co jsem jim měl říct na tom podělaným psychologickým testu! Jakou barvu mám nejradši? Nevím! Ještě nikdy jsem žádnou neviděl! Nevím nic. Nevidím vůbec nic. Kdo z vás ví jaké to je být sám ve tmě? Jak si mám něco představovat, když jsem nikdy nic neviděl! Jak, řekni mi to, ty prokletý všemohoucí! Ty jsi mě stvořil samotného ve tmě, to tys to zavinil! Čeho mám litovat, tebe? Sebe sama? K čertu s tebou, nikdy už nepůjdu do kostela! Jak mám vědět kdo jsem, když jsem se nikdy neviděl. Máš pravdu. Odpusť. Já vím je to moje vina, nezlob se všemohoucí, to já tě prosil, ať mi na jeden jediný den půjčíš zrak, abych mohl zpod svých černých brýlí alespoň jednou sledovat svět, který už nikdy nespatřím. A tys to pro mne udělal. Viděl jsem! Ach bože! Já viděl, viděl jsem stromy, oblohu, ptáky lidi, svou matku, svého otce, bratra..a svou ženu! Nikdy jsem si ji takhle nepředstavoval! Já myslel že je jiná, já ani nevím jak jsem ji viděl, když jsem neviděl, vždyť já ani nevěděl jak vypadá člověk! Jak jsem ji viděl? Bože můj jak jsem ji viděl! Nikdy. Nikdy jsi mi neměl plnit moje přání, mělo to být jako dřív, nevěděl jsem, o co přicházím. Teď to vím. Je mnohem těžší žít, když vím, co nevidím. Nikdy jsi to neměl dělat, neměl by jsi plnit naše přání...i když to střašně chceme, i když po ničem jiném netoužíme, prosím, pane bože, neplň nám naše přání!