Zase spolu

Žena seděla na pláži a hleděla na věčně rozbouřené moře. Měla kolena přitažená k bradě a bezmyšlenkovitě se kolébala. Byla tam, ale vlastně tam nebyla. Pohroužená ve svém světě tam sedávala každý den. Každý den stejný scénář. Chvíli se prochází podél moře, potom usedne na své obvyklé místo, kde zůstává i několik hodin. Její myšlenky patří jen jemu.
Dnes už se ochlazovalo. Léto nezadržitelně odcházelo. Však nedbala chladu. Je tu s ním. Když bude trpělivá, přijde. Věřila tomu, jako ještě ničemu. Usmála se na fotku, kterou si tiskla k hrudi. Smála se a zároveň plakala, když viděla tu milovanou tvář. Muž na snímku se mírně usmíval, jakoby se vysmíval člověku za fotoaparátem. A jeho oči- tak hluboké a upřímné. To kvůli nim se do něj zamilovala.
„Nemohla jsem tehdy přijít na to, jak ten krám funguje,“ vysvětlovala usmívajícímu se muži.
„Přišlo ti to k smíchu.“
Dál seděla, ale už nemluvila. Políbila fotku a opět ji objala. Pohlédla na moře a oči měla plné nenávisti a nesnesitelné bolesti. Vstala a rozeběhla se do vln. „Proč?“ křičela do moře a na tváři se jí mísily slzy s mořskou vodou. „Proč jsi mi ho vzal? Byl to ten nejhodnější člověk na světě. Nic zlého neprovedl. Musel jsi mu vzít život? Proč?“
Vysílená křikem se vrátila na pláž. Padla do písku a zůstala ležet. Sledovala hvězdy, přemýšlela, která z nich by mohl být její muž. Zavřela oči a vzpomínala na jejich společné chvíle. Usnula. Snila o něm.
Houpali se na jejich houpačce. Mlčeli. Najednou promluvil: „ Víš, já jsem musel zemřít. Bylo mi to souzeno. Přišel můj čas.“ Vzal ji za ruku a díval se jí do očí.
Pohladila jej po tváři a smutně zavrtěla hlavou. „To není fér. Chci tě zpátky. Nemůžu žít bez tebe. Mám strach, že pokusím- li se vzít si život, už nebudu patřit k tobě- do nebe. Pomoz mi. Prosím.“
Přece nemůžeš kvůli mně zahodit celý svůj život. Máš ještě tolik času.“ Pokoušel se jí přesvědčit muž. Žena však jen zavrtěla hlavou a políbila ho. Zase tu byl. V její blízkosti. Krásný sen, ze kterého se nechtěla probudit. Pohlédla na něj. „Prosím,“zašeptala. A on už jí nemohl odporovat. Po ničem jiném už netoužil.
K ránu našel ženu na pláži jakýsi rybář. Ležela v písku, obrácená k nebi. Vypadala, jakoby pouze spala. S klidným výrazem na tváři a fotkou přitisknutou k hrudi.
Rybář jí poznal. Občas jí vídával sedět přesně na tom místě, kde zemřela. Znal jejich smutný příběh.
„Snad jsou přece jen zase spolu.“ povzdech si smutně rybář. „Láska je silnější než smrt.“