Sama

"Život je jen náhoda..." ozývalo se s pokoje. Stará žena seděla za stolem a dívala se z okna. Pršelo. Kapky bubnovaly na dvojité staré okno malostranského bytu. Nápěv se neustále opakoval. "život je jen náhoda, jednou si dole..." Pořád seděla bez hnutí. Stará, vrásčitá, ale ne nehezká tvář se dívala do tmy. Oči netěkaly, jen tiše plynuly po stínech v místnosti. Gramofon hrál dál. Staré zelené křeslo v rohu svádělo k usednutí. Rozhodovala se jestli má vstát, ale na konec zůstala sedět.
Už několik měsíců ji nikdo z její rodiny nenavštívil. Nikdo nezavolal. Nikdo nic nenapsal. Poslední živý spolužák ze základní školy zemřel minulý týden. Její manžel byl mrtev několik let. Měla dvě děti, dceru a syna. Syna neviděla něco přes rok, zavolal jen v den výročí úmrtí svého otce. Dcera se naposledy ukázala před pár měsíci. Toužebně se zadívala na telefon. Nikdo nezavolal za celý dlouhých pět minut. "...kterou láska ve víno promění..." Když děti vyrostly, cítila se doma hrozně sama. Všechny kouty byly smutné a tiché. Chyběl jí každý výkřik, každá hádka, každá pohádka na dobrou noc, každá rada do života, o jejíž zbytečnosti nebylo pochyb. Všechno bylo pryč, tehdy si to myslela. Potom zemřel. Najednou tu nebyl. Nebylo se koho ptát, nebylo o koho se starat. Na pohřbu plakala, ale myslela na ty všechny chvíle co byly, na jejich první polibek, na jejich svatební noc, na jejich celý společný život který celý zmizel během jednoho odpoledne. Zůstal jen pocit prázdnoty. Děti vždycky slibovaly, jak za ní budou jezdit. A jezdily dlouho a rády. Pak přestaly. Nikdy v životě ji nepadlo, že bude sama. Sama v bytě. Sama v domě, protože nikdo, koho v domě znala, už nežil. Po staré vrásčité tváři pomalu tekly slzy, jedná po druhé, pomalu a dlouho. "Život je jen náhoda..." V tom zazvonil telefon. Vzhlédla, nevěřila tomu. Rychle vstala a zvedla sluchátko starého telefonu z otočným kolečkem plným čísel. "Haló?" řekla napjatě "Paní Mrázková, jé to jsem ráda, že jsem se vám dovolala, jak se máte co děláte? Vzpomínáte si na mě? Já jsem Zuzanka, vzpomínáte? Od naproti..." Žena usilovně přemýšlela. Zuzanka? Od naproti? Ne byla si jistá, nikdy tam žádná nebydlela. "Tak paní Mrázková, co děla Fininka?" Teď jí to došlo. Omyl. Chtěla něco říct, ale žena na druhém konci telefonu ji nepustila ke slovu. "Paní Mrázková, já vás tak dlouho neviděla, já ani nevěděla že jste ženila syna! Mě to včera říkala paní Svobodová, že byla jako na svatbě, a že jste to měli moc pěkný, že byl Jiřík fešák prej..." Pauza, chtěla říct, že je to omyl, ale nějak nemohla mluvit. Potom se rozhodla. Pomalu, celá nesvá začala ženě na konci telefonu odpovídat. Pustily se do řeči. Mluvily dlouho, měly si toho hodně co Říct.. když se rozhovor blížil ke konci, žena se odmlčela. Potom řekla "Víte, já už nikoho nemám. Žiju sama, manžel zemřel před lety, a děti bydlí jinde a nemají čas za mnou jezdit. Víte já jsem si s nikým dlouho nepovídala, víte, já...já nejsem ta paní Mrázková, které jste volala, já jsem jen potřebovala s někým mluvit..." Na druhé straně telefonu bylo ticho. "Prosím vás nezlobte já vás nerada zdržela, prosím promiňte mi, opravdu se nezlobte já...já...nashledanou." Ruka pokládala telefon, ale srdce nechtělo a tak se ještě s telefonu stihlo ozvat "Ne! Nepokládejte...moment...chci s vámi ještě mluvit!!!" Žena pomalu zvedla sluchátko k uchu. "Ano?" řekla s očima plnýma slz. "Můžeme si klidně ještě povídat jestli chcete paní..." "Mrázková, ano jméno je správně" zasmála se žena a setřela si slzy z očí. Povídaly si. Povídaly si dlouho, a povídaly si i další den. Vlastně si povídaly každý den, protože pořád bylo o čem. Za tři měsíce žena zemřela. Nikdy se nepotkaly. Nikdy nezjistily, jak ta druhá vypadá, ale moc pěkně si popovídaly.