Samota brána nebes

Den plný radosti, neočekávaných překvapení skromného života, vypadalo to na poklidný den. Slunce svítilo a jeho paprsky dráždili tváře, ty žhnoucí paprsky které čarovali úsměv. Milenci jdoucí ulicí pevně zaklínění jeden do druhého, další líbající se na lavičkách v parku pod rozkvetlou sakurou. Lidé chodící z práce pobrukující si a nebo jen mumlající si prachobyčejné myšlenky života. Na rohu dlouhé ulice se dva muži hádali o malichernostech, a vedle nich v zahradní restauraci se popíjel jasmínový čaj. Byl to opravdu krásný den, den kdy se to vše změnilo.

Letím! Já letím, letím v oblacích, koukám na ty malé uličky. Koukám na parčíky, na domy, jejichž střechy odráží všechnu tu pohodu tohohle místa, na ty lidičky co by malé postavičky míhající se sem tam, sem a tam. Letím a říkám si kde se bere ta nenávist. Vždyť odtud vypadá vše tam nevině. Klid, pokora života, souznění. Letím a přemýšlím, co vše změním. Co spáchám, co zbude, co napravím tím činem. Letím a oči se zalykají slzami, pláč se dere skrze unavenou tvář. Tvář, ve které je nenávist, starosti života, boj a mír, nenávist i odpuštění. Tvář která vypráví osud jednoho života, ta samá tvář, která už nemá co ztratit.

„Pojďme si hrát!“ Volají děti s úsměvem když jejich maminky řeční o jejich milovaných manželích. „Pojďme si hrát, třeba támhle na tu prolejzačku!“ „A na co?“ Říká malá holčička. Tmavé řídké vlásky, spletené do copánků, obličej úzký a protáhlý, s malinkými očíčky lesknoucími se jak duhové kuličky. „Nevím.“ Říká chlapeček s vyceněními zoubky, a už běží ke kolotoči. „Že mě nechytíš!?“ Křičí a běží!

Letím, a v panické hrůze z činů se směji utrpením. Letím a prosím boha o odpuštění za to co má se stát. Za to, co je předurčeno, za to co musí se stát. Letím a pláči, ty kapky slz padají k zemi, k tomu chladnému kovu. Poslouchám a cítím jak on pláče, jak se chvěje odporem k nám lidem. Jak naříká nad marností života, nad vším tím co tvoříme. Ptá se: „Proč mě tvoříte k ohavnostem?“ Nedokážu mu odpovědět. Přes jeho nářek nemůžu! Nenechá mě promluvit, omluvit se mu a říct, že mě to mrzí! Rozkaz je rozkaz!

„Jak to vidíš s dnešním večerem lásko?“ Tiše zašpitáš. „Jak, jak to vidím, v osm na našem místě!“ Odvětím a loučím se dlouhým polibkem, kdy ruka mě klouže po tvé tváři a já už nasedám do taxíku, který už nedočkavě mačká klakson. Zabouchnu dveře a odjíždím. Pohled vzad, oddaluje tvojí hebkou tvář, kterou tak moc miluji. „Do služby?“ Ptá se taxikář s upřeným pohledem do zpětného zrcátka natočeného přímo na mě! „Ó ano, do služby, ale nejradši bych nikam nejel!“ „Na kdy to plánujete?“ Ptá se, pevně svírající řadicí páku. „Už co nejdřív, snad každý den!“ trošku zasmutněle z toho že musím odjet pryč. „A co to bude, holčička nebo chlapeček?“ „To sami ještě nevíme!“ Usměji se a v ruce sevře pevněji červený šátek.

Letím, letím vstříc svému cíli, tomu neodkladnému cíli, který má vše změnit. Letím a přemýšlím, vyhlížím a modlím se, aby nic z toho činu nebylo naplněno! V duši si říkám: „Kde jste, kde jste když tu máte být, kde jste aby jste tomu zabránili.“ Nejsou tu, jen vrtule zpívají píseň která protíná oblohu, zpívá o blížícím se konci tohoto slunného dne.

V kabině pilota se rozblikal červený majáček, červený jak nos komického kašpárka, klauna z cirkusového šapitó. Ta osudová chvíle je zde, chvíle kdy nebe zčerná, kdy Zem oslní tisíce sluncí. Den kdy svět bude němý! Zavírám oči a měním dějiny, zavírám oči a uvolňuji mohutnou páku. Chvíle kdy čas se zastavil, kdy vteřina se stala stoletím. Kvílení monstra řítícího se k Zemi. Tisíce nářků a strachu z neznáma.

Světlo, a třesk! Pak už jen ticho, ticho které jsem nikdy nepoznal. Tak hrůzné ticho!

„Kde to jsme?“ Ptá se holčička s copánky. „To je nebe nebo peklo?“ Otírá si čelo zuhelnatělýma ručičkami. „Umřela jsem?“ Všude jen trosky, hořící nebe. „Kde je maminka?“ „Bojím se!“ Betonová zeď, ta zeď která měla být jen hrou na schovávanou. Betonová zeď. Teď je zdí nářků, jen němým svědkem, hrou světla a stínů. „Už jsme tě skoro měl, byl jsem za ní, a chtěl tě zapikat!“ Řekl by chlapeček s vyceněnými zoubky. Je jen stínem, odešel, vypařil se. Není, on už není!

Hroutím se k zelené Zemi, porostlé voňavou trávou, značící čistotu života. „Už není, proč jsi takový osude!“ „Vzal jsi mě vše, pro co jsem žil!“ Vzpínám ruce k nebi, k Bohu a prosím ho o zázrak. Dělá že neslyší! Dělá že nevidí! Dělá že není. Není a nebyl, nebyl jsi u toho, když jsem pohřbíval své sny. Když jsem kopal hrob pro svou ženu, když jsem tloukl kříž pro naše dítě.