Noční Poutník ( část druhá)

Starosta Robert Coward, padesátiletý černovlasý muž si zrovna dopřával tradiční pěnovou lázeň, když do místnusti vtrhnul Vincent Strapp. Za ním klopýtala starostova hospodyně a všemožně se snažila rozrušeného Strappa zastavit. Ten však zabrzdil, až těsně u starostovy vany.
„Starosto!“ vyjekl. „Stalo se- viděl jsem něco strašnýho! Musíš ryche zmizet! Hned!“ Coward trhnul rameny. Tohle se mu vůbec nelíbilo, znal Strappa od narození a ještě nikdy jej neviděl takhle hrozně vyděšeného. Zjevně se muselo stát něco hrozného. „Vincente,“ řekl tiše, „počkej na mě mě vedle, já se jenom oblíknu a hned tam přijdu. A koukej se trochu uklidnit. Služtičko, odveď Vincenta do obýváku a nalej mu něco na povzbuzení.“ Stará paní přikývla a jemně, ale pevně popadla Strappa za předloktí. Ten se však zjevně nechtěl ani hnout. Vší silou do hospodyně strčil a ta spadla na podlahu. „Vincente!“ zahřměl starosta, „ okamžitě se služtičce omluvíš, nebo tě vyhodím sám. A uvědom si, jak se chováš! Přijdeš do mého domu bez ohlášení, vtrhneš mi sem a teď ještě-“ Strapp zavyl: „ Starosto! Roberte! Vyslechněte mne. Zatímco si tu povídáme, k městu se blíží Noční Poutník! Noční Poutník!“ Coward vyskočil na nohy a voda vystříkla všude kolem. Hospodyně, se k němu bleskově obrátila zády. Starosta na ni chvíli zmateně hleděl. Po pár vteřinách si uvědomil, že před nimi stojí zcela nahý. To však Vincenta zjevně nezajímalo: „Je tam nahoře v lese! A je to určitě on- totiž viděl jsem jeho červené pistole. A takové má jen on! Víš, co se o něm vypráví?“ Starosta přikývnul. Popadl ručník, který visel vedle vany a ovázal si jej kolem beder. Jeho třesoucí se ruce ho nejprve neposlechly, jednoduchý uzel zvládly až napotřetí. „Služtičko,“ zašeptal, „odejděte prosím. Ihned.“ Hospodyně přikývla a během chvilky byla pryč. Tiše za sebou zavřela dveře. Starosta si byl skoro jistý, že je stejně bude poslouchat. Nakonec, proč ne, pomyslel se. Jen ať to ví. „Řekni mi přesně, co jsi viděl!“ kývl na Strappa. Ten mu v několika větách vylíčil, co se mu stalo. Poutníka přesně neviděl, čím si ale byl jistý, byly jeho zbraně. Dvě rudé pistole. Vincent mluvil překotně, jako by chtěl co nejrychleji odejít. Coward dosedl na okraj vany. „ Dobrá,“ přikyvoval, „hlavně nesmíme panikařit. Třeba to ani není on a vše se vyřeší smírně.“ Tomu sice sám nevěřil, ale potřeboval Strappa rychle uklidnit. „ Teď mne poslouchej Vincente. Běž domů a zamkni se tam. Každému, koho potkáš řekni, ať udělá to samé. Až do odvolání platí zákaz vycházení. Tak už běž a nech mne v klidu. BĚŽ!“ Během své řeči starosta zvyšoval hlas a poslední slova křičel z plných plic. Vincent vyběhl ven a prudce zabouchl dveře. Jakmile staroch opustil místnost, klesl starosta na zem a celý se roztřásl. Připadalo mu, že ještě nikdy se takhle nebál. Jistě, slyšel o Poutníkovi, vždycky ale doufal, že jeho vesnici se ta zkáza vyhne. Morgue bylo od okolního světa ze všech stran odříznuto deseti mílemi hustého lesa a zprávy z “venku“ se obyvatelé dozvídali, jen když třikrát do roka přijeli obchodníci. Byli to upovídaní lidé a pokaždé zásobili obyvatelé města haldou nových zpráv. Většinou to byly jen snůšky lží, některé zprávy se však podezřele často opakovaly. A starosta jim bez výhrad věřil. Obchodníci přijeli jednou za čtyři měsíce a pokaždé šířili hrůzné zvěsti o Nočním Poutníkovi, o někom, kdo snad ani není člověk, o neporazitelném vrahovi s párem rudých zbraní,který zabíjí šerify a starosty všech měst a vesniček, kterými projde. A každého, kdo se ho pokusí zastavit umučí k smrti. Jestli tohle všechno je pravda, (jakože určitě ano) tak teď půjde Poutník stoprocentně po mně, pomyslel si Coward. Z toho pomyšlení mu bylo špatně. Rozběhl se do obýváku Oblékl si své nejlepší šaty. Odtáhl knihovnu a vyndal zpoza ní ukrytý malý klíček od trezoru. Přeběhl na druhou stranu místnosti a trezor odemknul. Vytáhl z něj dvě věci: svou stříbrnou pistoli a malou bronzovou minci. Takovou má každý šerif v zemi a prakticky nikde není k sehnání. Dědí se už po staletí z otce na syna. A teď ji mám já. Z pocitem ohromné zodpovědnosti si Coward zastrčil pistoli za opasek. Minci sevřel v ruce. Aby se uklidnil, řekl nahlas: „Nemusím se ho bát! Jistě to je skvělý bojovník a střelec, ale mustí to být ČLOVĚK! Člověk z masa a kostí, zrovna jako já! Zrovna jako já!“