Teď i dřív

Stály sklesle v centru ruchu a dívaly se tupě před sebe. Vlasy jim padaly do očí a oni je ignorovaly. Byly si až moc podobné. Snad jen ve výběru střihu šatů se lišily.Jednu zahalovaly modré, krátké šaty s bílými puntíky. Druhá se zahalila do bílé tuniky, co detailně vykreslovala její bezchybnou postavu.

Ostrý vítr fouknul ze severu…

„ Prosím, každý den mi piš. Všechno co tě napadne. Chci vědět jak ti je, co prožíváš. Alespoň tak tam s tebou mohu být.“ V pomněnkově modrých očích se jí zatřpytily slzy. Kdyby mohla, uvázala by je k silnému, kovovému řetězu a nikdy by je nepustila ven aby oči smrtelníků nespatřily její slabost. Nechtěla je pustit na povrchní svět, kde je stejně nikdo nepochopí…
„ Slibuji, každý den popíšu list papíru slovy, o tom jak moc tě miluji.“ Jeho hlas se třásl a ona cítila, že on slzy k tlustému řetězu dotáhl, svázal a teď by je nejradši pustil na chvíli na svobodu, ulevilo by se mu. Ovšem ztratil klíč od zámku a ani sebevětší chtíč řetěz nepřetrhne. Trpěl. Trpěl strachem z nového. Bál se času, dálky. Obával se sám sebe.
„ Však to já vím. Já těmito slovy popíši vždy dva.“ Nechtěla ho od sebe pustit, poslat pryč. Za chvíli jí odjede ve vlakovém vagonu část jejího já. Část duše, kterou krmila svými něžnými slovy aby rostla a byla zdravá, přibírala na váze, síle. Ztratí důvod proč žít. Proč žít?
Přitiskla se k němu a políbila ho na ústa. Setrvala na nich dlouho. Něco jí bránilo odtrhnout se od těch hebkých bran do štěstí.
Nevnímali ten velký rozruch kolem sebe. Stovky lidí zmateně pobíhaly sem a tam. Nádražím se rozlévaly žalostné výkřiky i povzbuzující pokřiky. Rozlévaly se jako černá tuž vylitá uprostřed uklizené místnosti. Pomalu, ale s takovou jistotu, že se dostane do všech spár a mezer. Připravené muzikantské trio hrálo ruské skladby a náležitě si to užívalo. Harmonikář, tlustý muž s upraveným knírkem, měl v sobě již několik decilitrů (možná dokonce litrů) povzbuzujícího moku a tak jeho zpěv spíš připomínal tahání kočky za ty nejdelší vousky na čumáčku. Opodál stojící žena v nažehlených, kostkovaných šatech a černou stuhou ve vlasech mávala bílým kapesníkem v dál. Nikdo tam nestál, snad to ona viděla jinak. Mávala novým zítřkům a černá stuha dávala jasně najevo, jaké nejspíš budou.
„ Vlak přijel, budu muset jít!“
„ Počkej!“
„ Až se vrátím, slibuji, že se hned vezmeme. Miluji tě!“ Poslední polibek na tvář a odkráčel k obrovskému vagonu spolu s dalšími mladými muži.
Klesla na zem…

Ostrý vítr fouknul z východu…

„ Najdeš si tam jinou!“ Vyjekla na něj, ale pohled ihned stočila ke špinavé zemi. Cítila se za to trapně, jako sedmileté dítko pomočící se při křiku rodičů z kuchyně. Nechtěla to říct tak jedovatě, ale tahle myšlenka jí mysl svazovala už moc dlouho a ona jí musela pustit ven, na svobodu. ( Měla dost sil přetrhnout železný řetěz.)
„ Proč bych to dělal? Miluju tě a ty to víš, drobku.“ Cítila, že to myslí vážně. Upřímnější slova snad od něj ještě neslyšela. Ta slova byla sladká a hrála pomalými tóny. Ulehla si do její hlavy a vypouštěla rajskou hudbu do ušních bubínků. Chvílemi však ale bolela. Možná by se teď lépe vypořádala s tím, kdyby se s ní rozešel. Takhle ho ztratí přes to i že jí miluje. Chtěla ta slova vyhnat z hlavy pryč, ale ony už zapustily kořeny a změnily hudbu na ostře bodající skladby.
„ Hned jak přiletím, napíšu ti e-mail.“ Bude sedět u počítače sedět v kuse, dokud neuvidí tu klikající ikonku nové zprávy, aby věděla, že dorazil v pořádku. I kdyby měla na té židli obrůst mechem, zůstane tam a počká si.
Slzy jí rozmazávaly řasenku po obličeji, ale ona si toho nevšímala. Políbila ho na velké rty a zůstala na nich přitisknutá. Cítila tlukot jeho srdce. Správně tušila, že ho to bolí stejně jako jí. Jen to nedával tak najevo.
„ A koukej mi přvízt alespoň kilo čekulády.“ Usmála se a položila mu hlavu na velké rameno. Za chvíli jí odletí její bezpečí, její skrýš při potížích. Její dřevěná bouda ve vlhkém pralese pokrytá obrovským listím. Její dok při rozbouřené hladině. Její podzemní skrýš při tornádu.
„ Tolik, že jí nesníš ani do důchodu. To už pak stejně nebudeš mít čim kousat, tak ti s tím pomůžu.“ Opětoval jí úsměv a objal jí kolem ramen. ( Bouda se zavřela a zapálila svíčky, dok se uzavřel a nabízel překrásný pohled na hvězdné nebe, podzemní skrýš se zaklapla a nabídla nejlepší červené víno jaké ve svých útrobách měla.)
Hluk ani hlasité rozhovory ani jeden z nich nevnímal. Cítili se jako v neviditelné bublině a vznášeli se spolu nad celým terminálem. Vzájemné polibky bolely čím dál víc. Magické ticho přehlušil hlas z rozhlasu.
„ Let číslo 18756, Praha- Washington DC je připraven k odletu.“
( A skrýš shořela…)
„ Budu muset jít, ale nezapomeň, že tě miluju!“ Poslední letmý polibek na rozechvělé rty a on odešel do těsné komory.
„ Já tebe taky,“ vzdychla potichu.
Klesla na zem…

Seděly a mlčky se dívaly před sebe. Nevěděla jedna o druhé, obě si myslely, že právě trpí jako nikdy jiný. Neznaly se, nikdy se neviděly. Snad ani nemohly. Několik desetiletí je dělilo, přes to se však cítily úplně stejně. Věděly, že to jejich láska nevydrží, že jejich lásku zabije dálka.
Obě se vydaly pomalým krokem domů a dopadající dešťové kapky na jejich rozpálenou pokožku nevnímaly.
Dopis ani e-mail nedošel…

A prší i dnes, stejně jako před 50 lety.
Sbohem.