Největší sen III.

,,Má těžký otřes mozku, zlomenou ruku, víc zatím nevíme.“
,,Ona se doktorům vyhýbá, udělejte ji testy i na nemoci a ostatní. Chci aby byla v pořádku.“
,,Jistě, možná to bude k něčemu dobré.“
,,Berte prosím v úvahu, že jsem na ni v poslední době zpozorovala únavu. Neříkala jsem ji to a ani sem se neptala proč, hned by mě seřvala, ale...“
,,Budeme se snažit najít příčinu.“ řekl další hlas a pak jsem slyšela vzdálené kroky a zabouchnutí dveří.
Tento rozhovor sem vyslechla ještě v polospánku. Nevěděla jsem kde sem a s kým mamka mluví. Oční víčka sem měla těžká a nechtěly se otevřít po narkóze. Nakonec se mi to podařilo, ale rozbolela mě hlava jak jsem se podívala do prudkého světla. Otočila jsem hlavu napravo – zeď, nalevo – mamka. Co tu dělá a kde to jsem???
,,Ahoj zlato. Nebolí tě něco, mám zavolat sestřičku aby ti přinesla čaj nebo víc polštářů, nebo ...“ zarazila jsem mamku gestem ruky. To je celá ona. Nezajímá se o mě jak je rok dlouhej, ale když mi něco je tak by se strhala. Usmála jsem se na ni: ,,Neboj, všechno bude dobrý!“ těmto slovům jsem věřila, ale zmýlila jsem se v nich.
,,Co mi vlastně je?“ zeptala jsem se smířeně, i když jsem viděla svou sádru na ruce.
,,Nic zvláštního. Nadvakrát zlomená ruka – sádru musíš mít měsíc a půl.“ zvedla jsem oči vsloup. ,,a těžký otřes mozku. Takže tak 14 dní nemusíš do školy.“ mrkla na mě.
No to sem opravdu potřebovala. Tím pádem ani za Leyem. To snad nééééé. Zavřela jsem pevně oči. Najednou přišla sestřika v bílém a vzala mi mlčky krev a změřila tlak. Potom jak přišla, zase odešla.

Celou noc jsem nemohla spát. Tohle musí potkat zrovna mě. ,,Aspoň že jsem vyhrála ten závod“ utěšovala jsem se. Celé dopoledne jsem proležela a koukala do stropu a přemejšlela. Proč nemám kamarádku, která by zamnou přišla??? Smutný... ale co nadělám. Odpoledne jsem čeklala na příchod mamky. Přišla kolem druhý hodiny a hned se hrnula mě obejmout.
,,Ahoj Miško. Jakpak ses vyspala?“ povídá vlídně mamka.
,,Nic moc, ale to nevadí.“ dokončila jsem větu a otočila se ke dveřím, do kterých vcházel doktor a byl bílý jako křída :,,Paní Lasterková pojďte ven, potřebuji s vámi mluvit.“ vyzval mamku.
Ta na mě mrkla :,,Hned jsem zpátky zlato!“ a zvesela šla za doktorem.

,,Paní Lasterková … udělali jsme ty testy jak jste si přála a vyšla nám strašná diagnóza. … Vaše dcera má leukémii... „ dlouze se odmlčel a sklopil hlavu k zemi.
,,Co to znamená???“ zeptala se se strachem v očích Miki maminka.
Doktor, ji nechtěl zlomit srdce, ale musel to mít za sebou: ,,Znamená to, že vaše dcera nejspíš nemá šanci na vyléčení. Do 5 let nejspš zemře, protože leukémie moc léčit nejde.“ potom položil mazce ruku na rameno, ale ta stála jako opařená a z očí ji tekly slzy. Potom se bez jakéhokoliv rozloučení rozeběhla domů.