Příběh o malé hvězdičce

Díváš se na oblohu a všechny hvězdy ti připadají hrozně nízko. Vztáhneš k nim ruku a snažíš se je uchopit do svých dlaní. Jsou tak nízko, avšak tvé prsty k nim nedosáhnou. Snažíš se natáhnout ze všech sil, ale pořád nic. Tak tam sedíš a díváš se na ně. Je to zvláštní pocit, mít něco na dosah ruky, ale přitom si to vše nemoci vzít. Chtěl bys je všechny, tak proč nemůžeš? Jak tam pořád sedíš a stále se je marně snažíš pochytat, vůbec si neuvědomuješ, že tu nejkrásnější hvězdičku už dávno máš. Tvá touha získat víc a víc, ti zakryla oči. Zapomněl si na ni. Na tu svoji nejkrásnější hvězdu. A když noc vystřídal den, všechny hvězdy se rozplynuly. A ty sis uvědomil, že všechny ty třpytivé krásky vlastně nepotřebuješ. Že ani milion těch nekrásnějších hvězd, ti nedá to, co ta tvá jediná. Ta, která tě celou dobu hřála, svítila ti na cestu, i když všude byla tma. A tys zapomněl...Rozutečeš se za svou hvězdou, ale už je pozdě. Zmizela. Sedíš a marně čekáš na svou hvězdu. Noc už pohltila co se dalo. Na obloze opět svítí hvězdy. Ale ty už se na ně nedíváš jako dřív. Marně čekáš na svou malou hvězdičku. Dny, noce, měsíce, roky...Nic. Začíná ti docházet, že tvá hvězda dozářila. Od té doby vždy když padne noc, voláš svou hvězdu zpět. Ptáš se ostatních kam ji ukryly. Ony však mlčí. Jen se třpytí. a zatímco ony svítí víc a víc, ty pomalu zhasínáš a pláčeš. Pláčeš pro svou malou hvězdičku...