Lavička

Šla jsem se projít do parku je klidný, tichý. Jak stvořený pro milence, pro dva co se mají rádi, na klidné procházky a ukrytí před prudkými paprsky od slunce.
Seděl na lavičce se skloněnou hlavou. Ani už nevím proč jsem ho oslovila. Bylo mi divé, že tak krásný kluk tu sedí tak sám místo toho aby se bavil s holkama někde na plovárně, protože byl krásný slunečný den.
Přisedla jsem k němu a prohodila AHOJ, co tu děláš tak sám? On zvedl hlavu a jen řekl co chceš??? A v té chvíli jsem viděla jeho krásné modré oči. Dívala jsem se do smutných a uplakaných očí. Nejraději bych se teď neviděla, vyčítala jsem si mou nejapnou poznámku.
V okamžiku kdy jsem chtěla odejít, promluvil. Počkej, promiň nechtěl jsem být tak hrubý.
Ty za to nemůžeš!!!! Mám tu zůstat? Zeptala jsem se. Jestli můžeš, zůstaň, byla jeho odpověď. Znovu jsem si teda sedla.
Nastala chvíle, kdy jsme jen mlčky seděli
Potom se sám rozpovídal…chci být sám, je to rok co pro mne skončil život. Přišel jsem o svou lásku, víš ? Povídal dlouho, povídal jak se seznámili, co spolu všechno prožili a jak moc se měli rádi. Začal líčit ten osudný den, hlas se mu začal chvět.
Jmenovala se Sindy. Prožili jsme krásný den už od rána jsme byli spolu, společný oběd, večeře a že byl pátek tak jsme ještě šli na diskotéku. I večer byl nádherný, patřili jsme jen jeden druhému. Když jsme se loučili polibkem na dobrou noc a řekli ahoj zítra. Já to měl domů kousek tak jsem šel pěšky. Sindy sedla do auta a rozjela se k domovu. Poslední zamávání a vyrazil jsem. Přišel jsem domů napustil si vanu, naložil se do horké vody a vymýšlel plány na zítra kam půjdeme, co budeme dělat. O půl šesté ráno se rozzvonil telefon. Přijeď, zazněl naléhavý a ubrečený hlas maminky mé milé. Hned jsem jel do nemocnice. Když jsem dorazil, maminka Sindy mě objala a vylíčila mi co se stalo. Sindy měla autonehodu. Opilý řidič nezvládl řízení a vjel plnou rychlostí do protisměru. Náraz do jejího auta byl otřesný. Čekání na doktora bylo dlouhé. Otevřely se dveře, doktor nám s lítostí oznámil, nedalo se nic dělat Sindy právě podlehla svým zraněním. Rodiče i já jsme se zhroutili. Jejím odchodem z tohoto světa pro mne vše skončilo. Už se nebudeme spolu smát, sedávat v parku na naší lavičce. Vyčítám si, kdybych jel já, se svým autem nemuselo se to stát…
Sedím vedle něho a pláču. Pláču, nad bolestí kterou prožil a tou samotu co ho tíží. Podal mi kapesník. Jsi první komu to vyprávím. Nech si to pro sebe, prosím. Nechci aby to někdo věděl. Přikývla jsem.
Začali jsme se scházet častěji. Nikdy by mě, ale nenapadlo s ním chodit, byli jsme přátelé.
Po čase se začal i trochu smát, měl zase chuť žít. Teda aspoň to tak vypadalo.
Jednou přišel s tím že musí na týden odjet. Já se brzy vrátím, neboj. Dny byly dlouhé, zvykla jsem si na naše povídání, procházky parkem, posezení na lavičce.. Čekala jsem. Chtěl mě překvapit, vrátil se o den dříve. Ráno mě vzbudilo vyzvánění telefonu, to je jen sms…
Vstanu a čtu…PŘIJĎ DNES V PĚT NA NAŠE MÍSTO, CHTĚL BYCH TI NĚCO ŘÍCT...
Ve tři odpoledne je slyšet kvílení sirén sanitek. Pomyslela jsem si, to se asi někde něco stalo. Po půl hodině u nás někdo zvoní!!! Že by Ben? Ale ne s tím se mám sejít v pět.
Utíkám otevřít, nevěřícně koukám, u dveří stojí dva policisté.
Přišli se mě zeptat na Bena. Nechápu to, proč? Po chvilce mi s lítostí oznámili, že Ben už nežije. Na přechodu pro chodce ho srazilo nákladní auto, na místě byl mrtev. V ruce svíral kytici… Už nedošel, už se nedovím co mi to chtěl říct. Teď tu sedím na lavičce sama, samotná se skloněnou hlavou a brečím. Je to právě rok, co jsme se z Benem poznali. Je krásný slunečný den. Chci byt sama, nechci se smát, nechce se mi žít.
Vše pro mne skončilo…skončilo vše, ale já vím že Sindy a Ben jsou zase spolu.
Stále tu sedím a pláču… najednou se ozve Ahoj, ale já hlavu nezvedám……..