Noční Poutník ( část třetí)

Pomalu, skoro jako kdyby se vznášel, kráčel Noční Poutník prázdnými, horkými ulicemi Morgue. Za opaskem mu nemelodicky cinkal kožený váček plný mincí. Rudé šestiraňáky držel v rukou. Jasně cítil, jak se na něj upírají pohledy Morgueských. Většina se alespoň snažila být nenápadná, ale našli se i takoví, kteří na něj bez rozpaků čuměli z okna s otevřenými ústy. Poutník se musel přemáhat, aby těm lidem okamžitě neprohnal kulku hlavou. I když i na to možná přijde... Před chvíli do něj málem vrazil ten stařec, kterého už Poutník zahlédl v lese. Poutníkovi se tohle město hnusilo čím dál víc. Došel na náměstí ve středu Morgue. Z kapsy vytáhl dlouhý pomačkaný papír a chvilku do něj hleděl. Našedlým prstem jel po seznamu měst a jejich starostů. Morgue....Morgue. Našel, co hledal. A zvolal:
„Starosto Cowarde?! Vylezte. Vylezte, ať jste kde jste, neboť k vám přišla Spravedlnost. Jsem Noční Poutník a tímto vás vyzývám na souboj. Je vaše povinnost, přijmout tuto vývu!“ Jeho hluboký hlas se nesl nad celým městem. Coward jej slyšel až příliš dobře. „Je to jen Člověk,“ připomněl si. Zhluboka se nadechl. Rozhlédl se po přízemí svého domu. Je pravděpodobné, že to tu vidím naposledy, pomyslel si a pociťoval zvláštní nostalgii. „Služtičko,“ zavolal. Hospodyně se přišourala z kuchyně. Užasle se na starostu pohlédla, s pistolí už ho neviděla léta. „Půjdu teď pryč.“ oznámil jí prostě. „Opatrujte to tu, než se vrátím.“
Otevřel hlavní vchod a vyšel na ulici. Do obličeje ho udeřil horký vzduch. Přimhouřil oči. Přestože nefoukal vítr, prach zběsile poletoval ve vzduchu. Nikoho neviděl. „Jen Člověk,“ šeptnul. Rozhlédl se na všechny strany. Pistoli měl v natažené ruce, připravený zběsile mačkat spoušť. „Starosto Cowarde,“ ozvalo se znovu odněkud ze středu města. „Vylezte. Vylezte, ať jste kde jste, neboť k vám přišla Spravedlnost. Jsem Noční Poutník a očekávám vás na náměstí. Skvělé! Alespoň už vim, kam jít, pomyslel si. A to je dobře? řekl dotěrný hlas v jeho hlavě. Alespoň to budu mít rychle za sebou...ať už to skončí jakkoliv, přscědčoval se „Člověk,“ zamumlal a pokračoval na náměstí. Už jen půl kilometru... dvě stě metrů... sto metrů... Byl na místě.
Hodiny odbily šestou. „ČLOVĚK.,“ dunělo mu v hlavě. Rozhlédl se. Po zádech mu stékal studený pot. Poutník zde nebyl. Nemohl se tu nikde schovat. „Haló,“ osmělil se. „Kde jste pane?“
Setmělo se. Ne pozvolna, ale prudce, jako když sfouknete svíčku. Neuvěřitelně blízko, snad jen pár metrů od něj se ozval chrčivý, hrdelní hlas: „Sejdeme se na kopci,chvátejte“ Coward vyjekl. Všue bylo černo. Kde je? KDE JE POUTNÍK? Před očima se mu míhaly podivné zářivé obrazce. Nikde neviděl ani jediný světlý bod.Lampy, které osvětlovaly Morgue ve večerních hodinách nikdo nerozžal. V žádném domě se nesvítilo. Nikde. Ještě než se podíval na oblohu, věděl, že žádné hvězdy nespatří. Prudce se otáčel dokola. Nikde neviděl žádný bod, podle kterého by se mohl orientovat. Prst na spoušti se mu chvěl. Zdálo se mu, že tma je tak hustá, že by jí kulka ani neprolétla. Uvěomil si, že Poutník tu není. Zastrčil pistoli za opasek. Ruce měl napřažené před sebou jako slepec. Šel směrem, o kterém se domníval, že je správný. Neudělal ani tři kroky, když zakopnul. Upadl a rozsekl si čelo o nějaký kamen nebo klacek. Zařval bolestí. Hlas se mu chvěl. Tma ho obepínala a dusila ho. Horký vzduch těžknul, tížil jej na plicích. Jasně pociťoval, jak mu do krku stoupá panika. Tohle nezvládnu. „Jen člověk?“ řekl hlásek v jeho hlavě. „Jen člověk? Pořád je to víc, než zbabělci, jako ty. Pomysli na tu minci co máš v kapse.si ubožák!"
Podepřel se rukama.Brada se mu klepala. Pomalu a jakoby proti své vůli se Robert Coward zdvihl a vyrazil na cestu. Po asi pěti minutách se konečně vymotal z náměstí. Zlomil se v pase a začal zvracet.
Ani nevěděl jak, ale šel dál. V hlavě se mu nepřetržitě omílalo to jediné slovo: „Člověk, člověk, člověk, člověkčlověkčlověk...“ Nevědel, jak dlouho se motal v tom bludišti uliček, ve kterém se za světla tak bezchybně orientoval. Začal se bát, že oslepl. A pak, když už to chtěl vzdát, spatřil v dálce mihotavé světlo. Zíral na něj jako v mrákotách. Je to halucinace, určitě ano. Nebyla. Přiblížil se ke světlu.
Vincent Strapp seděl za oknem, ve tváři ohromný údiv. V ruce držel zapálenou svíci. Jeho zastřené oči bez mrkání sledovaly, jak se kolem jeho domu potácí Robert Coward. Ten ušel ještě asi patnáct metrů, a pak, když už byl z dosahu svíčky si něco uvědomil: Strappův dům byl těsně u kopce. Je blízko avého cíle! Na Vincenta se ani nepodíval. Sebral zbytek sil, fyzických i duševních a vykročil nahoru.
Když po čtyřech vylezl na vrcholek, bolestivě ho píchalo v boku. Měl za sebou strastiplnou cestu. Chvíli stál předkloněný a zrychleně oddechoval. křup. Ozvalo se z lesa. Trhl sebou. V nose pocítil, zvláštní, jako by plesnivý zápach. Zaněné čelo ho pálilo. Poutník jeněkde tady. „Jen Člověk,“ šeptal Coward. Křup. „Člověk,“ Zvuky Poutníkových kroků byly čím dál blž. Coward nejasně cítil, že by měl vytáhnout pistoli, ale neudělal to. Zamyšleně, s hlavou nakloněnou, poslouchal, jak se nepřtel blíží. Kroky náhle ustaly. „Je to jen člověk,“ brumlal Coward a už si ani neuvědomoval, že něco říká. KŘUP! Ozvalo se přímo za ním . Starosta Robert Coward se otočil a zařval: „JSI JEN ČLOVĚK!“ Rozsvítilo se a svět se náhle topil v ostrém světle. Cowardova zbraň poklesla. Ústa měl pootevřená a zuby mu jektaly. Coward spatřil protivníkovu tvář- a představa, že by měl Noční Poutník mít něco společného s člověkem se náhle zdála být děsivě směšná!