Jako král, který nejsem…

Psal se rok 1945, když byl Hitler po neustálých bojích se světem konečně svržen. Ten den jsem si zapamatoval navždy. Cítil jsem obrovskou úlevu, ale na druhou stranu ve mně zůstával pocit ostražitosti, neboť jsem nevěděl, zda je opravdu konec a já se budu moci nadobro vrátit domů…
Bojoval jsem proti celému světu, aniž by mi někdo řekl proč, za co se mám bít. Dali mi do ruky zbraň a já buď musel jít zabíjet anebo se zabít nechat, za neposlušnost národu. Byla válka a každý se bál o svůj život. Jak dítě, matka, babička, tak i já. Ve druhé světové válce zemřelo 50 milionů lidí a já byl u toho. Nejsem na to hrdý, ale je snad lepší nechat se bezdůvodně zabít? Někdy o tom přemýšlím a docházím jen k tomu, že by snad bylo lepší ukončit svůj život tehdy. Možná se ptáte proč, kdo z nás je tak pošetilý, aby se nechal zabít za svůj názor?! Víte snad, kolik jsem zabil lidí?! O jejich tvářích se mi zdálo každou noc, kdy se mi podařilo za zvuku bombardérů usnout. Přemýšlel jsem nad tím, kdo na ně doma čeká, kdo je bude postrádat…
Byla válka, ta si nevybírá…
Každý den na bojišti jsem myslel na své blízké a nad vodou mě držela jen myšlenka, že tohle musí jednou skončit. Bylo mi 24 let a život jsem měl teprve před sebou. Měl jsem tehdy myslet na život, ale ta shrbená stará dáma byla všudypřítomná a já se jí tolik bál. Ale přežil jsem. To byla nová šance od života a já ji nemínil promrhat výčitkami. Den, kdy jsem se vrátil domů nezapomenu. Tolik jsem se těšil na svou Ruth, kterou jsem musel opustit a nechat ji samotnou. Bál jsem se o nic snad víc než o svůj bídný život. Tento druh strachu jsem dosud neznal – byl jsem daleko od milované osoby a nevěděl, co se s ní děje, jestli nestrádá, zda jí někdo neubližuje… Bože, jak já ji miloval!
Den, kdy jsem se vracel domů byl prostě nádherný. Svítilo slunce a ptáci zpívali jako o závod. Bylo sice trochu chladno a noha mě stále bolela, ale po letech strávených na frontě, jsem vnímal jen tu nádheru kolem. Příroda jakoby se vychloubala, jak za tu dlouhou dobu zkrásněla a duši naplňoval potlačený pocit lepších dnů.
Konečně doma! zpívalo moje srdce. Všechno bude jako dřív – život bez strachu, plný talíř jídla, usměvavá Ruth a možná zplodíme i mé dlouho vytoužené dítě – snil jsem ve vlaku do nového světa.
Míjeli jsme malebné vesničky, lákavé stráně až jsem po chvíli začal rozeznávat všechna známá místa. Jak se mi tehdy chvělo srdce nedočkavostí, až obejmu Ruth…
Když jsme po dlouhé unavující cestě přijížděli k vesnici, ve které jsem předtím bydlel, zastavil se mi dech. Už to nebylo vzrušující chvění. Ale děs stahující můj žaludek…
Vlakem projelo zašumění, sebral jsem to málo věcí, které jsem měl a postavil se na rosolovité nohy. Vyšel jsem kymácivým pohybem z vlaku, třásl se mi snad každičký nerv v mém těle. Tam, kde jsem právě přijížděl, nebylo nic z okouzlující vesničky, kterou jsem znal. Malá chaloupka, představující nádražní budovu, polorozpadlý kostelík a pár zbylých domků. A zbytek? Ohořelé trosky. Vůbec mi nedocházelo, co se stalo. A pak najednou, zčistajasna, to přišlo. Panika ze zapomnění. Neuvědomil jsem si, že i „nás“ by někdo mohl ohrozit. Ale válka nezná hranice. Ani my jsme si nebrali servítky s devastací vesniček a měst našich protivníků. Proč by měli oni?!
Naše vesnička byla vybombardovaná… Park s kašnou, který kdysi býval zhruba uprostřed vesnice, zcela zmizel. Stejně tak i posezení u starého jilmu. Kolikrát jsem tam sedával a myslel na vrtkavost okamžiku. Kolikrát jsem tam sedával s Ruth a povídal si s ní o každé maličkosti. Nejprve jsem si uvědomil tu zničenou „poušť“ trosek, ale po chvíli mi došla ještě jedna malinká drobnůstka, a to kde teď najdu Ruth…
Bloudil jsem troskami až do večera. Hledal jsem dům, ve které jsem předtím bydlel, ale nenacházel ho. Cestou jsem potkal pár lidí, které jsem nepoznával a ani oni nepoznávali mě. Zjišťoval jsem, co se stalo, kde jsou ti co přežili a taky to, co mám teď dělat. Nevěděli. Ani na okamžik jsem si nepřipustil, že by Ruth mohla být mrtvá. Nemohla být, přece existuje nějaké propojení duše s tím druhým, a vy cítíte, že se něco děje. Tomuhle jsem věřil a byla to jediná myšlenka, pro kterou jsem mohl žít…
Slunce pomalu zapadalo a já se vydal ke kostelu, kde měly být jakési seznamy živých, mrtvých, hledaných a tak podobně. Když jsem došel k oprýskanému, polorozpadlému kostelíku, moc lidí tam nebylo. Se všemi jsem se přirozeně pozdravil a rozhlížel se okolo. Se kterým seznamem bych měl asi začít první? Ptal jsem se sám sebe. Když začnu od pohřešovaných, nic mi to vlastně neřekne. Když začnu od mrtvých… Co když je…? Napadlo mě náhle. Na tohle jsem ani nepomyslel. Začal jsme pročítat list se vzkazy od blízkých pro ty, kteří je hledali. Nalézal jsem mnoho známých jmen, ale Rutino tam nebylo. Chvěl jsem se strachem ze zoufalství, neznáma, konce… Nechtěl jsem už dál číst. Nechtěl jsem vědět, zda je… mrtvá…
Sedl jsem si na kus dřeva, tam na místě, kde kdysi bývalo posezení pod jilmem s překrásným výhledem do dálek. Slunce mezitím obléklo oblohu do červánků a vzduch se ochladil. Seděl jsem sám uprostřed ohořelých trosek a bál se všeho kolem. Nohu poraněnou od střepiny jsem skoro necítil, přesto jsem si uvědomoval bolest, která mnou procházela od místa poranění. Díval jsem se do přírody kolem. Na řeku, která se vlnila jak had mezi kameny; na slunce, které na mě povzbudivě pomrkávalo; na ohořelé kusy domů bez života.
Ve válce jsem konečně dospěl, uvědomil jsem si. Jak jsem předtím žil bláhově! Neuvědomoval si zázrak života, náhodu lásky, nutnost zdraví… A teď? Teď jsem seděl sám, nechal se prostoupit zimou a čekal jsem, až najdu odvahu. Ale měl jsem svůj život, co mi nyní dával naději. Připadal jsem si jako král, který nejsem.
Probudil jsem se náhle, s úlekem, zrovna tak jako na frontě. Otřásal jsem se zimou a měl jsem hlad, že bych snad snědl cokoli. Obloha byla zatažená a chladná, ale věděl jsem, že už musí být ráno. Ptáci zuřivě zpívali, jakoby je něco vystrašilo. Byl jsem jako oni – vystrašený.
Když jsem došel ke kostelu, znovu se mě zmocnila hrůza a panika. Teď jsem však věděl, že musím zjistit, co se stalo s mojí milovanou Ruth. Bez ní jsem byl nic.
A tak jsem přečetl všechny seznamy. Moje naděje uhasla a život mi přestal dávat smysl. Tohle nebyl můj vysněný nový začátek. Tohle byl ten nejhrůznější ze všech konců.