Tak jsem skočila

Je temná noc, noc jak vystřižená z hororu. Já kráčím po vlhkém chodníku. A sním. Jak jsem mohla být tak najivní, tak hloupá, jak jsem si mohla myslet, že všechno bude dobrý. Jak jen jsem si mohla myslet, že všechno bude pohádkové. Ty jsi odešel a s tebou slunce odešlo. Slunce z mého těla.A rodina mě nechápe, neví, ani netuší, že se tolik trápím. Nemůžu už dál.
Už jsem došla na most, tady má chůze i můj život končí.Zdvihám nohu. Teď druhou.Stojím na zábradlí.
V hlavě mám tolik myšlenek. Proč to vlastně dělám, proč tu stojím? Jsem v koncích. Můj život nemá cenu. Ty jsi byl důvod, proč žít. Milovala jsem život, protože ty jsi byl ten život.
Postupně přelézám na druhou stranu zábradlí. Koukám pod sebe. Tmavá, lesklá hladina vody jakoby říkala:" Skoč, bude ti líp, už neucítíš bolest!" Natahuji pomalu jednu nohu , už je ve vzduchu. Proč jsi mě donutil to udělat, proč jsi od mě odešel? Už nemůžu a nechci dál. Sbohem má lásko, sbohem má rodino. Sbohem.
V hlavě slyším píseň, je pomalá. S rychlostí mého skoku se zrychluje. Už nemyslím na nikoho, na nic, prostě už nemyslím!