Pro věčné DĚTI a jejich hvězdy... / 2 /

Stále seděli ve tmě, venku i vevnitř.
Nešel jim proud, ty svíčky nebyly úmysl. I když to s nimi bylo krásný./ romantic way / A nemohla za to EMA.I když se tak vlastně mohla jmenovat jedna z tátových na oko přítelkyň, se kterými dělá věci, jenž jí s vážným hlasem a přesto s ruměncem ve tváři zakazuje – denně-. /Life is ironic./ Vypnul ho, protože jinak by na věc nikdy nedošlo. Jsou hezké -červené nehty-, blbé ale vážně ne slepé....Jak to tak bývá.

(táta zaklepal na dveře, a ona ho poslala pryč )

...zůstali v pozici -zamilovaných a trochu utrápených- soch, pevně se drželi. A poslouchali svá srdce, déšť hrajicí smutnou píseň na okapy oken.
-
-
" Na co z minulosti jsi myslela? "
Odpověděla: " na dokonalost"....a myslela si svoje:
(( Byla zoufalá. Kolik jí mohlo být? Čtrnáct, asi ano. Dva roky zpátky. Bylo zataženo- tak jako dnes-, ale on odjel na dovolenou. Nebyl tu pro ni nikdo. Táta, hvězdy, on. Vzala do rukou žiletku.A všechno je jednou poprvé. Chtěla jen fyzickou bolest, která by přemohla psychickou. Jen to. Opravdu to nechtěla dotáhnout do konce, jen prostě- řízla hloub. A tím začínal konec. Krvácela.
Kapky krve padaly na podlahu.
A ona se na to jen dívala, nezmohla nic.
Až se jí jednou někdo zeptá, jak vypadá Bůh. Řekla by, že jako TY. Nějakým zázrakem z bláhových filmů, kterým nikdy nevěřila..anebo věřila moc, přijel o den dřív a zrovna v tu chvíli jí nesl velké pětibarevné lízátko z poutě, aby jí oživil černo-bílý svět. Intuice, láska. Nebo tak něco.
Zachránil jí. Chytil jí do náruče, tak jak to vždycky sliboval." Až budeš padat, jedině do mých rukou! " ))
Bylo ticho a on ji -poprvé- nechápal.....
-
-

" A na co z přítomnosti ? " nevzdával se.
Odpověděla: "na dokonalost ". A myslela si svoje:
(( Na celý dnešní den. Nohy v potoce, motýli na dlani.A ten krásný, krátký okamžik, kdy vznikaly mraky. Rosný bod. Jeho ruce, polibek do vlasů. Kůru stromů, chvíle kdy věřila, že bude všechno fajn. Byla ráda, že je s ní. Na dnešní večer, na černo-bílý paralelní svět, co se musí rozdělit. Na to, že láska, o kterou vždy prosila, jí nemá ráda...jako učitelka ve druhé třídě. - zvykej si, že jsi osobnost, musíš být statečná- . Přes všechny komplikace, myslela na nádheru okamžiků...na to, že není sama. Naposled ))
Jen rádio, jinak žádný zvuk, pohled...nic. A on nechápal ....
-
-
" A ta budoucnost? " zeptal se s trpkostí v hlase. No možná to byla jen nedočkavost, strach z toho, co přijde... zaskočil mu i hlas. Jen EMO-cionální.

Tentokrát mu odpověděla, neuměla ho trápit, i když si nebyla jistá, že tímhle ho trápit nebude...ale jsou věci, které jinak vyřešit nejdou...
(( Souvisí s tátou. Víš, jak jsem ho před chvílí vyhodila? Uvědomila jsem si, že mu nikdy nedokážu odpustit. Nejde o vypnutý proud, jogurt co mi nekoupil. Nemám ho ráda. Opravdu ne. Nic mě u něho nedrží. Pořád mám před očima její černé oči. Nemocnici, smrt. Svou krev, smích lidí, křik a červené nehty. Je toho na mě moc, vždycky bylo.Kdo jiný než ty to ví. Před sebou neuteču. Ale před ním už můžu. Vždycky říkal mým slzám, úsměvům, smrtím- banalita. A kdybych mu teď řekla, že je mi úplně jedno s kým se tahá, ať si klidně odejde. Měl by mě za drzou, cynickou, zlou a chladnou, a proto mlčím a pod postelí mám sbalený kufr. Není to fér. ))

" Chladnou... A co já, mě tu necháš? Utečeme spolu? "

Podívala se na něj smutně. Nadechla se a on už dávno věděl, co mu řekne. Víš ta "dokonalost", kterou jsem ti tu celý večer předhazovala...je odpověď na všechno. Bohužel- bohudík.
Jemně ho pohladila po tváři, přisunula se k němu blíž. Zavřela mu víčka a úplně něžně, strašně si dala záležet, ho políbila...celou svou duší, srdcem a rty.
Poprvé a naposled, setřela slzu a odešla -napořád-. Jen mu na černém stole, nechala bílou obálku:

!!! Kdybych nemilovala DOKONALOST, tak se mám ráda a mou duši- ruce-srdce nezdobí šrámy.
Odpustila bych tátovi, hvězdám jejich lhostejná gesta, když se schovávají. Přijmula bych lásku,
dokázala žít. Stala bych se ženou, co by to všechno tolik neřešila. Kdybych
nemilovala dokonalost, tak bys dávno věděl, že MILUJU tebe ! ŽE jen nedokážu přijmout tvoji
mámu s červenými nehty.
Ale protože si na dokonalosti zakládám- tak jsem stále dítě, co to nezvládá. A co teď
právě zdolalo poslední překážku ke hvězdám. Přiznala jsem si to. BRÁCHO, bylo to fajn.... !!!
--- neříkejte, že sebevrah je ulejvák ---