Ty její Oči

Je to naprosto jasné. Ví co má na mysli, aniž by mu musela něco říct. Dívá se jí do očí a neví co dělat. Tušil, že to jednou přijde. Nevěří v obrovské štěstí. Nevěří na zázraky... ale nečekal to tak brzy. Tak brzy... i za pár let... i za mnohem delší dobu by bylo příliš brzy. On to dobře ví... Uvědomit si to a smířit se s tím, by však znamenalo ztratit naději, že se to stane právě až za dlouho. Naději, které se držel zuby nehty a nehodlal se jí vzdát. Tedy... do dneška. Dnes cítí, jak jí ztrácí. Její oči jsou tak upřímné. Vždycky věděl, kdy je veselá a kdy smutná. Miloval ten výraz očí, plný překvapení a radosti, když jí něco daroval. Miloval ji celou, ale napoprvé se zamiloval právě do jejích očí. Ty ho upoutaly naprosto nejvíc. V tu chvíli si uvědomil velkou pravdu. Lidé si mohou rozumět i beze slov. Tyhle oči v něm probouzely pocit štěstí, ale dnes pro něj znamenají smutek. Chtěl by ji obejmout, zahrnout jí něhou a se 100% jistotou jí říct, že ji nikomu nedá... VŽDYŤ VŠE BUDE V POŘÁDKU. Jak má však bojovat s někým, něčím, co není vidět? Se všemi lidmi by o ní bez zaváhání bojoval. Bojoval by za ty oči, co pro něj znamenají svět. Když mu pak jednou řekla o té rakovině, co má... S tou přeci nemůže bojovat... Jediné co mu zbývalo, bylo doufat. Nechtěl, aby to přišlo už teď. Nidko to nechtěl. Dnes v těch jejích očích vidí strach a bezmocnost. Nevidí už žádnou sílu dál bojovat. Vidí, že ho nechce opustit, ale prostě nemůže dál. Vidí, jak prosí o odpuštění, protože ho tu nechává samotného. Vidí, jak chce, aby jí nechal odejít... A teď... přichází okamžik, který si sice tisíckrát představoval a přehrával v hlavě, ale na který se není možné připravit. Naposledy se zadívá do těch jedinečných očí a ty... se zavřou.