Tma

Tma. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Otevírám oči, rolety jsou dole, budík tvrdošíjně odmítá říci kolik je hodin. Hlava bolí a na jazyku mám chuť rtěnky. Nevím co je za den, nevím co se dělo včera, nevím kolik je hodin, nevím, zda ještě žiji.
Snažím se vstát a uvědomit, co se stalo minulou noc, minulý týden, co jsem vlastně dělal poslední roky. V koupelně se na mě z půlky zrcadla dívá unavená osoba. Z očí ji kouká zklamání, bolest, hněv, zlost a ze všeho nejvíc nevědomost a spousta otázek.
Beru do ruky žiletku, hlavou se mi honí myšlenka, která říká „Vyřeš to, odpověz si, stačí mě pevně sevřít a přejet si po zápěstí. Hned budeš mít na všechno odpověď. Opustí tě stesk i zlost a tvým kamarádem se stane bezstarostné snění. Pojď, neboj se, nebude to bolet a bude ti lépe.“ Zajímavá nabídka. Rozhoduji se, přikládám žiletku na tvář a pomalu se snažím holit. Odchází oholená, ale unavená mrtvola. Sedám si zpět na postel. V šeru, které je po celém pokoji je mi dobře. Schovávám se za hradbou tmy před okolním světem, který je tak krutý a plný bolesti. Na nočním stolku je fotografie, usměvavá slečna v objetí nějakého muže. Dívám se pozorněji, muž má podobné rysy jako mrtvola v zrcadle, ale slečna je pro mě velkou neznámou, její usměv hřeje a vzbuzuje příjemné pocity, proč ale, to nevím. Vedle fotografie leží prášky proti migréně. Automaticky otevírám lahvičku a dva polykám. Bolest nepřestává, je potřeba ještě další dva. Oči se mi začínají zavírat, bráním se, ale únava je silnější.
Jdu po ulici, proti mně jde slečna. Záře, která ji doprovází je něčím zvláštní, něčím nadpřirozená. Přitahuje mě to stále více k ní, už jsem tak blízko, že mezi našimi rty by ani lístek růže nepropadl. Prostupuje mnou teplo, najednou se cítím tak šťastně.
Slečna mě bere za ruku. Vede mě kamsi daleko. Usmívá se a mluví na mě příjemným šepotem. Její ústa se sotva pohnou a přes to jí rozumím každé slovo. Z ničeho nic stojí proti nám muž, jeho tvář je prázdná, oči tmavé a bezedné. V ruce svírá velký rezavý hřeb. Napřahuje se směrem ke krásné osůbce. Odrážím se a skáči mu do cesty. Nic necítím, je po všem? Otáčím se a dívám se na krásku, usmívá se a padá k zemi. Ochladilo se, slunce je pryč.
Probudím se prudkým trhnutím. Cítím vlhko na tváři, pláču? Divné slzy, tmavé. Z očí mi teče krev. Snažím se to zastavit, zavírám víčka a čekám co se bude dít. Krev se mi hromadí v hlavě, ještě chvíli a už to nevydržím. Hlava se mi rozlétla po celém pokoji.
Opět sebou trhám, vstávám a jdu se opláchnout do koupelny. V zrcadle je moje tvář neoholená. Znovu beru žiletku a pomalu se holím. Ruka se třese, občas vytryskne trocha krve. Necítím, že holím více než bych měl. V pokoji se odhodlávám, sbírám všechnu odvahu a vytahuji rolety. Světlo pouliční lampy se začíná prodírat do tmavého pokoje. Můj pohled spočinul na siluetě slečny, která mě láká svým pohledem ven. Neodolal jsem, otevírám okno a dělám první, nesmělý krůček. Vzduch kolem mě kmitá. Ozývá se dutá rána.
Ulevilo se mi, slečna mě bere za ruku a kolem je spousta světla.
Poznávám ji, před 5 roky jela autem na výlet a už se nikdy nevrátila, až teď, teď už budeme pořád spolu.