Na nohy..

Dávno po půlnoci, kdesi v temném parku, černá silueta..

Byl teplý letní večer, hvězdy byly jasné, měsíc zářil na celé nebe .. idylický den .. ale on cítil jen beznaděj. Cítil se, jakoby ztratil všechno, cítil se, jako bez duše.

Nikdy neplakal, vždy se styděl za slzy a dnes, s tváří v dlaních brečel jako malý děcko už snad dlouhé hodiny. Vzpomínal na jejich dětství, vzpomínal jací byli velcí přátelé .. a jak se nakonec pohádali, nemohli se vystát a dnes? Dnes pro něj pláče. Zmizel mu ze života .. dnes už však definitivně ..

„Proč jsi zemřel?“ zašeptal do ticha plačtivě. Zase se rozplakal na plno. „Já tě mám rád, hrozně rád! Příteli .. mrzí mě, že jsem ti to nikdy neřekl, že nás ta moje pýcha rozdělila! Byl jsem hloupej! Odpustíš mi to někdy?“

Noc se změnila na ráno, a on, nevyspalý a uplakaný, se zvednul ze staré lavičky – z té, na které dlouhé hodiny sedávali – a vyrazil do centra města. Teď ho čeká to nejhorší.. jeho pohřeb.

Otevřel dveře do místnosti posledního rozloučení .. a cítil tu nekonečnou beznaděj, která opřádala snad každého v této místnosti. Kněz právě pronášel slova, když se posadil do druhé lavice .. starší žena v první lavici zvedla uplakané oči ..

„Ty??! Jak jsi se opovážil sem přijít?“ zasyčela, teď už ve stoje, nenávistně. Chtěla snad ještě něco říct, ale její manžel jí zadržel.

A on? On jen s pláčem do náhlého ticha zašeptal „Omlouvám se..“

Do konce obřadu tiše seděl a užíral se minulostí a nynější nenávistí jeho matky.

A nakonec byl čas pokondolovat. Vydal se k jeho rodině téměř poslední, když už se místnost skoro vyprázdnila .. A v první lavici seděli jeho rodiče, jeho sestra .. a jeho pět největších přátel, se kterými strávil snad každý den z posledních dvou let..

Když byl u posledního člověka, u malé, sotva dvanáctileté dívky, už neměl co říct, jen se jí podíval do očí a doufal, že pochopí .. byla to jeho milovaná nejlepší kamarádka .. staral se o ní, miloval ji, snad i do ohně by kvůli ní skočil … on už byl takový.

Ubrečená mu koukala do očí .. pak na tváři vyloudila něco jako úsměv a najednou ho objala .. sahala mu sotva po ramena ale on byl stejně rád.

„Nikdy ti to neměl za zlé.. vzpomínal na tebe v dobrém .. hodiny o tobě dokázal vyprávět .. měl tě rád. Nezapomeň na něj“ šeptala k němu tiše..

A ať nikdy nechápal, proč zrovna tuhle obyčejnou holku měl tak rád, pochopil .. dnes to pochopil. Zmohl se jen na tiché „děkuju“ a odešel ..

A ona? Jen se za ním dívala se starostí v očích.

Uběhly týdny a on se stal uzavřeným, celé dny trávil u sebe v pokoji, téměř nevycházel. Někdo zazvonil a on slyšel jak mluví s jeho matkou .. ten někdo chtěl za ním, doufal, že když si přikryje tvář, nebude se s ní/ním muset setkat ..

Zanedlouho však jeho dveře zaskřípali a na prahu stála malá holčička. Přišla k němu, odejmula ho .. znovu se rozplakat „co tu děláš?“ zasýpal „Trápíš se..“ pronesla jenom, jako by to všechno vysvětlovalo.

To ona mu vrátila chuť znovu „žít“, to ona ho postavila na nohy ..
***
A dnes? Kde je tomu klukovi konec? Ona neví .. ale věřila mu tenkrát, věřila mu celá ta léta, a bude mu věřil stále..

***Všichni vzpomínáme příteli*** on i ona .. oni a spoustu dlaších.. nezapomeneme na tebe