VTEŘINA VĚKŮ

Tmavě šedomodré mraky klenoucí se nad krajinou.
Stromy, jenž v nějakém divokém opojení mávají černými pažemi.
Voda, která se v cárech snáší k bezútěšné zemi.

Tu a tam plápolá světélko a připomíná zrádné bludičky. Blikají, jedna za druhou se ztrácejí, uhasínají.
Nejdu za nimi, nemá to cenu, vím, že do záhuby se řítím i bez nich.

Když ráno slunce vstávalo zahalené do závoje z mlhy, když krvavé a orvané k večeru zapadalo… Naivní. Obhlíželo Zem celý den. Dělá to tak už roky, avšak nespatřilo nic.
Do lidských duší jeho paprsek nesahá.
Povrchní žhavá koule…
Povrchní lidé. Míhají se kolem, jednou závratnou rychlostí, jednou téměř jen náznaky.
Časoprostor mi nic neříká.
Šmouhy. Nevidí. Neslyší. Odněkud se vynoří a za okamžik jsou titam.
Jako Slunce. Jen jejich léta jsou měřena jiným metrem.

Jdu s duší ruku v ruce. Nevidí ji. Nevadí.
Já také ne, ale vím dobře, jak jí je. Déšť jí bičuje tvář a mokré vlasy zarývá hluboko do kůže. Prokřehlá, neviditelná.
„Háló!“ volá. Kouknu do ničeho – na ni.
Špatné číslo.
Špatný den.
Dušičkový čas, snad.
Snad myšlenky v hlavě jednoho blázna…
Snad obojí?
Ano.
Snad…