MALÁ PRINCEZNA

Nemocnice… Lůžková část, chirurgického oddělení. Běhám po chodbě, co mi jen síly stačí. Znám to tu, ležím tady často. Běhám z pokoje do herny pak na pokoj kde sedí sestry abych jen řekla AHOJ a hned jsem tamtam. Lítám jak střela, něco mě tíží, něco mě zpomaluje. Je to sádra na noze. Ráno stojím v postýlce. Čekám na sestřičku až vejde do pokoje s úsměvem a dobrou náladou. Vchází do pokoje a mě si ani nevšímá, tak jako dříve. Každé ráno vběhla do našeho pokoje nosila nás postupně na snídani na zádech (jako kůň), mě vždy jako první. A dnes, tohle ráno, nic. Nerozumím tomu. Zapomněla na mne? Já chci taky papat, volám na ni. Ne ty dneska papat nebudeš, odpoví bez úsměvu. Za nedlouho pro mě přijely jiné sestřičky s lehátkem.
Ležím na lehátku, obklopená samými hračkami. Kam jedu nevím! Jsem někde, kde je hodně světla. Na de mnou je veliké světlo, připomíná mi to sluníčko, veliké kolo které svítí. Nic už nevnímám, spím. Spím hluboce.
Hloupá vrozená vada, je nutná amputace. Malé blonďaté děvčátko s velkýma modrýma očima. Jak bude žít? Nebojte se pane doktore, je malá, malinká. Zvykne si, vždyť jí jsou jen čtyři roky. Řekne sestřička. Naše princezna je silná, silná na tolik, že se s tím naučí žít. Je to moc hodné, veselé děvčátko. Nikdy tu neplakala, nehledala maminku.
Probouzím se, jsem slabá, malátná. U mé postýlky sedí sestřička, drží mě za ruku. Chci se postavit. Nedovolí mi to. Chceš papat? Zeptá se mě. Kývnu, mám přeci hlad. Já ráno nepapala.
Teď mě čeká to nejtěžší, naučit se zatím chodit o berlích. Trvá to jen pár dní, než to zvládnu.
Chodí návštěvy. Vím, že přijde maminka. Dlouhou dobu čekám na chodbě, opřená o berle. Chci jí překvapit, ukázat, že už to umím… Objeví se mezi dveřmi, moje maminka a za ní stojí teta, moje milá teta. Je to kamarádka maminky, ale mám jí moc ráda. Utíkám…spíše berlím se k nim. Ahoj, vlepím mamině pusu podívám se na tetu. S úsměvem na tváři jí řeknu… Neplač této já taky nepláču. Neboj za pár dní dostanu jinou novou nohu a zase budu běhat, skákat a utíkat mamině na stromy, uvidíš. V tom se rozpláče i maminka. Proč? Nevím já jsem šťastná nejsem tu sama.
Ráno mě vzala sestřička na snídani a zase jako první. Zase se směje, hezky se směje. Po čase mě propouštějí z nemocnice. Jdu už po svých, berle mám už jen na oporu. Ahoj princezno, loučili se sestry. Přišel se rozloučit i lékař. Po roce nastupuji poprvé do školky pak i do školy.. Běhám, skáču, lezu po stromech…nosím protézu, kdo mě nezná neví, že to malé děvčátko vlastně nemá nohu. Vedu naprosto normální život.
Nepláču když se mi někteří lidé, děti smějí. Jsem silná, život musí jít dál tak jak je, se vším co mi osud nadělil. Směji se, mám radost z každé maličkosti, jsem normální holčina. Někteří jsou na tom hůře. A někteří, ti zdraví, nemají to co mám já LÁSKU a OPORU. Mám plno lidí okolo sebe na které se můžu vždy spolehnout. Rodiče, kamarádky, ale hlavně mou vlastní rodinu.
Nikdy nepláču, naopak směji se …nechci aby někdo věděl jak moc mě to bolí…když se někdo, někomu směje.