Já mohla..

Za svitu měsíce a nočních hvězd jsi semnou chtěl jít ven..
Přišla jsem a ty jsi vzal mou ruku do svých..
Zastavil ses..
Podíval ses do mých očí /klepala se mi kolena/ a začal tichounce šeptat:
,,Jsi ta,co mi dává sílu žít,

jsi ta,co mi dává sílu znovu vstát a jít.
Jsi tu pro mě,
v noci i za dne.
S Tebou je všechno krásnější,
dokonalejší..
Musíš dál rozdávat úsměv,který na rtech míváš,
vím,jak se ráda na hvězdy díváš.
Ty jsi ale ta má nejkrásnější hvězdička,
jen Tobě..patří velký kus mého srdíčka..
Jsi slunce které rozhání mraky,
ty tu musíš být,až navěky!"

Sklopení mé hlavy..Zavření očí..
Neměla spadnout ani jedna slza..
Ale spadla..

Opouštěl jsi mě a já to věděla..
Poslední pusa do vlasů..
Ne,už jsem se na tebe nemohla koukat..

Nechala jsem Tě tam stát,věděl jsi,co to znamená..
Promiň,nemohla jsem to ustát..

Asi jsem měla něco říct..Aspoň to,co pro mě znamenáš,nebo to mám teď říkat náhrobku?