Největší sen IV.

Paní Lasterková seděla doma v křesle, hlavu v dlaních a plakala. Už ani nevěděla jak dlouho. Hodinu??? Dvě??? Nebo taky půl dne, ale to sama nevěděla. Věděla jen, že to bude ona, kdo bude oplakávat jeji dceru, místo aby Míša oplakávala ji. Bylo jí strašně. Ale nejhorší bylo pomyšlení, že to Míša ještě neví. Musela jí to říct. Utřela si oči, které se ji znovu zalili slzami. Poslepu si je tedy propláchla v umyvadle a podívala se na hodinky. Osm hodin ráno. Mohla vyrazit do nemocnice, NE musela!!!

Miki zatím klidně spala. Zdál se ji sen o tom jak jde po chodbě a dívá se na ni její vysněnej kluk. Zrovna se k němu přibližovala, že ho pozdraví …
,,Miško, vstávej jsem tady!“ usliší matčin hlas. Trhne sebou a rozlobenně se na ni podívá. Potom se uklidní.
,,Ahoj mami, proč tu jsi tak brzy? Že už by mě chtěli propustit???“ podívala se na ni s nadějí.
Maminka se při těhto slovech rozplakala. Jak jí mám říct, že to už nikdy nebude jako dřív???
,,Ne. Musím ti něco říct...“ podívala se na ni matka. Miki nechápala a tak nemluvila a nechala matku dokončit to co chtěla říct …,,jsi vážně nemocná. Máš leukémii a lékaři ti nedávají víc jak pět let života. Miško ani nevíš jak je mi to.....“ hlas se jí zlomil. Plakala.
Miki se zarazila. O leukémii toho vím hodně. Ale nikdy jsem nepomyslela, že by mohla stihnout mě. To je přece nesmysl. Nejde to. Já jsem Miki a budu tu do 80 let jak jsem si plánovala. Nikdo mi tohle nevymluví. … Ale asi to bude pravda. Copak se v tomhle můžou doktoři mýlit??? Ne... NENÍ TO PRAVDA, NENÍ NENÍ NENÍ NENÍ A PROSTĚ NENÍ! Prudce jsem si oddychla i když jsem si to říkala jen pro sebe. Potom jsem se podívala na matku. Byla totálně odrovnaná. Mě zatím neukápla ani slzička. Měla jsem kamennou tvář a snad jsem ani nepřemýšlela. Jen jsem hleděla do stropu. Jen pět let. Jen pět let. Jen pět let. Jen pět let! JEN PĚT LET!!!!!!!!s touhle myšlenou jsem usnula.
Nevím kdy odemě matka odešla ale když jsem se vzbudila, už tam nebyla. Zrovna jsem dostala pod nos oběd. Neměla jsem hlad a tak jsem sestřičce řekla rovnou že nebudu jíst. Musela jsem pořád myslet na to co se stalo. Půl hodiny jsem ležela a přemýšlela o dosavatních chvílích mého života , když v tom do dvěří strčil hlavu vyděšený Nat.
,,Jaktože si nebyla ve škole? To si nemohla dát vědět? Co se ti stalo? Co to ...“ nedokončil, když uviděl můj výraz. Prázdný, :,,Co ti je Miki?“ zeptal se s obavou v hlase.
Podívala jsem se na něj kamenným pohledem :,,Tohle co vidíš“ ukázala jsem na svoji ruku a hlavu ,,nic není, ale je tu něco horšího. Mám leukémii. Zemřu dřív než ty a všichni ostatní.“ znovu jsem se na něj podívala, ale nyní byl v mém výrazu hněv. :,,Co na mě tak koukáš! Tos mě nikdy neviděl???!!! Jsem to já, ale do pá let se ti ztratím z očí blbou nemocí která mě bude pomalu užírat!!!“ oddechla jsem si a převalila se na bok, čelem ke zdi a zády k Natovi.
,,Miki. Tohle. …. To nejde, vždyť vypadáš jako když ti nic není... když opominu tvou ruku a hlavu.“ v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. Snažil se na mě poznat, že si z něho dělám špatný žert. Poznala jsem to na něm.
,,Ne Nate, tohle není sranda, to je pravda. Teď mě nech. Zavolám ti až budu doma.“ a přetáhla jsem si přez hlavu deku.
,,Ahoj.“ slyšela jsem ho potichu špitnout. Potom se za ním zaklaply dveře a já zůstala znovu sama ve svých myšlenkách. … Zemřu, říkala jsem si... to bylo to jediné co jsem ted věděla.