LiLiana..

Za posledních pět měsíců se útoky fialových rododendronů začaly pro LiLianu stávat nesnesitelnými. Snad za to mohla příliš mírná zima nebo ranní smog, ale rododendrony pozbyly všechnu slušnost. Klidně si drze dovolovaly, stojíce v zahradě pod balkónem, LiLianu v brzkých ranních hodinách obtěžovat zpěvem rakouských národních písní. Potměšile se pak chechtaly, když okolo nich LiLiana okolo poledne procházela s půlmetrovými kruhy okolo očí. V těch horších případech snad i metrovými, ale kdo by se s tím měřil. To spíš LiLianina nezměrná lítostivost by stála za měření. Nedokázala se smířit s rododendronovským řáděním. Občas si totiž rododendrony přinesly i flašinet. Jeho falešně nakřáplý hlas plný podmanivých melodií z ruské klasiky LiLianu burcoval k nepříčetnosti. Běhala z pokoje do pokoje s nůžkama v ruce a zastřihávala si koberce. Z ústřižků koberců pak lepila v koupelně na zeď velice abstraktní mozaiku. Když se přihnaly letní monzuny, přislo dílo její nepříčetnosti záhy vniveč. Nepoužívaným komínem se LiLianě do koupelny nenápadně strhla povodeň čtvrtého stupně povodňové aktivity. Abstraktní mozaika, lepená lepidlem zpravidla používaným na lepení papíru, nevydržela úděsné nápory zdivočelé vody; vody odněkud z Indie. Rododendrony měly zas jednou důvod k záškodnickým pošklebkům.
Tu si LiLiana uvědomila, že dál už to takhle opravdu nejde. Dala přednost přírodě před abstraktním uměním kobercových mozaiek (moza... nonsens - já míním blbost!) a koupila si jakousi zeleně vypadající pokojovou květinu. Vyklidila pro ni celý jeden pokoj, aby se necítila utlačovaná ebenově mahagonovým nábytkem. Samou radostí se každou chvíli chodila dívat škvírou pode dveřmi, jak se jí daří. Jestli vypadá jako ty květiny na obrázcích v časopisech o bydlení. Rododendrony stáhly ocasy a hanebně utekly do kanálu. Na nějaký čas zavládl klid a mír. LiLiana nerušeně prospávala rána. Sic ne vždy tomu bylo nerušeně. Několik zvrácených rododendronů z rodu fialových se pokusilo o proradnou krádež květiny, ale LiLianina prozíravost tomu lehce předešla. Přišila sešívačkou květináč květiny k podlaze, kde se v dřívějších dobách nacházel koberec tmavě modré barvy pomněnek. Opravdu moc pěkně tmavomodrý. Zatrachtilé rododendrony měly utrum. LiLiana samou pýchou nad svou šikovností pořídila květině kamarádku. Květiny si celé dny živě povídaly o koříncích v kořínkové řeči kořenovců od kořeně. LiLiana je spokojeně škvírou pode dveřmi pozorovala. Květiny nemohly vypadat lépe než květiny na obrázcích v časopisech o bydlení. Avšak ať vypadaly jak chtěly, jejich osud byl spečetěn.
Jednou po obědě se zas LiLiana zašla podívat na své drahé květiny. Jaly ji úděs a hrůza. Jaly ji pevněji, než kdyby se jí fialové rododendrony utábořily v obyváku. Její milované květiny jevily známky vadnutí! LiLiana ze sebe v posledním tažení chabě vyrážela zvuky připomínající kočičí námluvy. A bylo hůř. S květinami to šlo z kopce a do tří dnů uschnuly úplně. Tak to dopadá, když se květiny nezalévají. LiLiana jim vystrojila slavností pohřeb, kterého se zúčastněně účastnila její sousedka paní Filsáková. Společně vykopaly na zahradě moc pěkné jámy a květiny v nich zasypaly. Před tím ještě LiLiana přednesla smuteční řeč na věčnou památku květin s přišitými květináči k podlaze, na památku jediných květin tohoto druhu. Samozřejmě, že fialové rododendrony se o té pohromě dozvěděly a ráčily z kanálu přikvačit, aby shlédli na LiLianino zoufalství při pronášení smuteční řeči. LiLiana byla natolik zabraná do své řeči, že si jich vůbec nevšimla. Zato paní Filsáková jejich fialové čupřiny vykukující nad plotem nelibě pozorovala. Počkala, až na LiLianu přijde záchvat žalu. Nenápadně plačící LiLianu opustila a pěkně zčerstva praštila motyčkou rododendrony po jejich fialových čupřinách. Rododendrony pak ze všech sil upalovaly k Neumětelům v Šemíkově stopě a paní Filsáková se důstojně vrátila na své místo po LiLianině boku. Po posledním sbohem květinám se obě odebraly k paní Filsákové na šálek černého čaje.
LiLiana se celý měsíc po skonu květin obávala neurvalé návštěvy rododendronů, ale ty zahanbeně setrvávaly v Neumětelích maskované jako jarní bambusové výhonky v květu. A tak LiLiana žila šťastně, dokud... dokud novináři píšící horoskopy nedostali špatnou náladu a nepředpověděli LiLianě skrze hvězdy nějakou jedovatost...