Žena strom

Znal jsem jednu dívku. Jmenuje se Kajfolemina va Qama. Roste v lesích nedaleko Prahy a je extrémně vzácná. Vlastně bych jí mohl pojmenovat po sobě, jako to dělají velcí biologové, když naleznou novej druh nějaký neviditelný buchanky a v extázi se chlubí nějakym kusem svinstva na podložnim sklíčku. Má zhruba tak 350 zubů v takový spirále, dvě obrovský zelený oči jako mívaj srnky z infantilních pohádek Walta Disneye a na hlavě přesně 156 956 vlasů. Já je nepočítal, řekla mi to. Prej že si z nudy počítá vlasy, jak tam tak stojí kousek stranou od silnice. Na sobě měla akorát nějaký podivný ochlupení, jaký jsem jaktěživ neviděl. Vypadalo to jako nějaký maličký úchytný stonečky, stejně jako má hrách, akorát že zelenohnědý. Chvíli jsem jí tak prozkoumával. Trochu se pousmála. Soudil jsem tak pouze podle toho, že spirála jejích zubů se tak blahoskvolně pootočila. Asi byla nadšená, že jsem si jí všim. Tak jsem se jí zeptal, jestli jí můžu sáhnout na prsa a ona jako že jo, ale tvářila se u toho tak nějak záhadně. Tak jsem jí teda sáhnul na levý ňadro a ty výhonky sebou začaly škubat a obmotávat mi prsty. Strašně jsem se vyděsil a trhnul rukou, čímž jsem z ní vyrval pořádnej kus kůže. Ta mi zůstala na ruce a svíjela se, jako když vyrvete ocásek ještěrce. Ona se tak na mě podívala těma svejma brutálně velkýma očima a začala brečet stejně brutálně velký slzy. Bylo mi trochu trapně, i když už mi spadl ten sajrajt z ruky. Přece jenom jsem nečekal, že moje první erotická zkušenost se ženou nebo rostlinou bude ekvivalentní s infarktem. Nakonec jsem teda zvedl ten plát kůže a snažil se jí ho tam tak nějak vrátit. Všiml jsem si, že jí z toho ňadra teče smůla. Úžasně voněla. Naprosto nepopsatelně svěže a sladce. Chvíli na to tak koukám a pak se teda rozhoupu a ten kus kůže jí tam vrátim. Přestala brečet, usmála se svejma 350 zuby, pohodila svejma 156 956 vlasy a řekla, že můžu ochutnat. Tak jsem jí teda olízl břicho. Ty její stonečky mě lechtaly na jazyku. No a pak mi z ničeho nic řekla, že jsem nějakej výjimečnej a že by se mnou chtěla mít dítě. Na to jsem já, trochu zkorpnělej tim návrhem, odpověděl, že bychom asi nebyli kompatibilní v samotném aktu a že se pořád ještě dost bojim těch jejích stonků. Div mi to nesežralo ruku, natož abych pak riskoval svůj nejhloupější úd na těle. Taky roste fakt kousek od silnice a mohlo by to vypadat, jako že se ukájim se stromem, protože byla mistrem převleků. Teda znala jenom jeden převlek: za strom. Dělala to tak, že zavřela oči a rázem vypadala jako takovej divnej strom. Teď si představte, že takhle někdo zastaví na krajnici a začne mi nadávat do úchylů a já, ve snaze mu tuto zahanbující domněnku vyvrátit, poukážu na to, že stromy nemaj oči a ona je zrovna fakt nebude mít! Tohle všechno jsem jí teda nějak citlivě vylíčil. Ona na to jako že to chápe, sklonila hlavu a začala natahovat. Tak jsem jí chvíli uklidňoval, došel jsem jí k potoku pro vodu a trochu ji zalil. Pořád tam stála tak smutně a já už si nevěděl rady. Slíbil jsem jí, že se druhej den vrátím a přinesu nějak postřik proti škůdcům a postavím k ní strašáka, aby do ní neklovali ptáci.

Druhej den jsem se vracel a najednou vidím nějakýho biologickýho pobudu, jak zkoumá, proč má strom vlasy. Pak jich asi 163 vyrval a prohlížel si je pod lupou. Z jejího neviditelnýho mega očka stekla slza. Přišel jsem k němu, prohlíd jsem si tu botanickou špínu od hlavy k patě, usmál jsem se a ptám se ho, jestli mi poradí, jak se používá ten sprej na škůdce. Když mi vysvětlil, že stačí zmáčknout to jediný, co se na tom dalo mačkat a přitom se tak potutelně usmíval, tak jsem se už fakt naštval a jako že jsem pacifista, nacákal jsem mu toho půlku do ksichtu. Jsem si jistej, že ten už nikdy nerozezná lípu od pampelišky. Otevřela oči, usmála se, až mě oslepil odraz světla, a přivítala mě nějakou takovou větou, jako že jsem si to konečně rozmyslel a udělám jí nějaký ty stromátka. Fakt mě děsila představa, že bych byl otec něčeho tak brutálního, tak jsem jí opět citlivě naznačil, že ještě jako úplně ne. Postříkal jsem jí tim napůl vyplejtvanym nesmyslem a začal jsem stavět toho strašáka. Se sekerou jsem uměl. Trochu jí to děsilo, což bylo pochopitelný. Tak jsem jí zacpal klackama uši a sekal za ní, aby nic neviděla a neslyšela. Když jsem ho dodělal, náležitě unavenej, tak jsem si sednul do jejího stínu (stín tam byl všude, ale řekl jsem jí, že ten její je nejpříjemnější, aby nebyla už tak smutná a pravda, trochu jí to rozveselilo) a povídal jsem si s ní. Řekla mi, že má strašný komplexy z toho, že je zarostlá v zemi a vlastně se nemůže moc hejbat. Tak jsem jí řek, že nějaký vozíčkáři se taky nemůžou moc hejbat a nikomu to moc divný nepřijde. Tak ona zase opětovala tim, že ty její úponky nevypadaj zrovna jako obyčejný oblečení a že se nemůže ani učesat a že je tam furt sama. Trochu mě tim stěžováním znudila, ale bylo mi jí líto, tak jsem se zvednul, přišel k ní a položil jí ruku na druhý ňadro a tiše jsem se modlil, aby mě ty její posraný úponky nesežraly. Ona ztichla, podívala se na mě, což byl fakt zážitek, protože její panenky byly velký pomalu jak má hlava. Tim obrovským oknem jsem jí nahlíd do duše a spatřil jsem nějakou nechutnou larvu, jak se jí prokousává dřevem. To už mě ale tak lochtaly ty její trichomy, na kterých jsem měl ruku, že mě to mimoděk úplně vzrušilo, což ona samozřejmě promptně vycítila, jako každá správná empatická bytost a vyplodila ze sebe tak neadekvátní větu, že jsem se zhrozil, zastyděl a pustil jí. Fakt netuším, kde mohla něco takovýho slyšet. Možná že když tady u krajnice zastavil nějakej neukojenec nějaký lehký slečně, tak mu povídala tyhle výstřednosti a ona to slyšela. Radši vám to nebudu ani tlumočit, protože se považuji za slušného konzervativního mladého perspektivního krásného inteligentního a skromného umělce. Každopádně zatímco já jsem se vzpamatovával, ona propukla v zatím nejhorší pláč, až jsem se bál, aby to nebylo slyšet až na silnici, aby tu zase nezastavil nějakej botanik. Došel mi totiž ten sprej na škůdce. Snažil jsem se ji uklidnit, ale bezúspěšně. Úponky na jejím těle sebou škubaly. Jedny jako by chtěly ven, jiný se kývaly ze strany na stranu a některý jen tak sklesle visely. Nejvíc na ní zuřily ty, který byly na jejích erotogenních zónách. Tak jsem začal zvažovat, že jí tam prostě nechám a uteču, ale pak mě napad jeden spásnej nápad a přísahám bohu, udělal jsem to jenom proto, abych jí udělal radost! Vzdálil jsem se pod záminkou potřeby do lesa, našel jsem nějakej takovej klacík zhruba o rozměrech penisu. Pravda, nebyl jsem si jistej kompatibilitou, tak jsem jich vzal radši víc. Přišel jsem k ní, sáhnul jí na prsa a nechal jsem se lechtat až do totální extáze a pak jsem jí do jakéhosi otvoru vzadu strčil ten klacek. Otevřela se spirála jejích 350ti zubů a vzdechla jasnou květinovou vůni. Její oči začaly svítit jak reflektory a vsadim se, že musely bejt vidět až na silnici, ale to mi tenkrát bylo jedno, poněvadž jsem prožíval něco neskutečnýho. Ty miliony a miliony maličkých úponků mě obnažily a lechtaly a lechtaly a lechtaly! Oči svítily a vůně jara vycházející z jejích úst mě uspávala. Ale to jemné lechtání, to se nepodobalo vůbec ničemu, co člověk může prožít. Bublinková koupel je oproti tomu bažina. Jako dlouhé, úzké a hebké prstíky laskající tělo. Tak mocně jsem k ní byl přitisknut celou plochou těla, každičkým ždibíčkem kůže, že jsem div nedýchal. Nekonečné blaho!

Když jsem se druhý den ráno probudil, nemohl jsem zpětně uvěřit tomu, že ty její maličký úponky zvládnou dělat takovýhle divy, ale tak nějak jsem se sebral a podíval se na ni. Myslel jsem, že spí a tak jsem šel domu. Když jsem se za pár hodin vrátil, vypadala o dost starší a vypadaly jí její úponky. Pojal jsem podezření, že je něco špatně. Snažil jsem se ji vzbudit, ale byla mrtvá. S hrůzou mi došlo, že tahle bytost byla skutečně více rostlinou, než člověkem. Evidentně to byla jednoletka! S pláčem jsem klesl k jejím nohám na hromadu oněch kdysi laskajících úponků a hleděl před sebe na zem. Když tu náhle spatřím pohyb v listí. Po chvíli smutného pozorování, mi najednou docvaklo, že ten pohyb odněkud znám. Natáhl jsem se a sebral jsem ze země semínko. Bylo úplně obyčejné, až na jeden takový malý úponek. Vyskočil jsem nadšením, doběhl domu a semínko zasadil.

Každej den to zalejvám a ono to roste. Ještě si nejsem úplně jistej, ale řekl bych, že to bude kluk. Jediný, co mi nejde do hlavy, je to, co jí proboha oplodnilo. Vymyslel jsem, v zájmu zachování řádu a přírodních zákonů (hlavně v zájmu zachování ideje mé neposkvrněnosti), takovou teorii. Ta květina nebo žena nebo fakt nevim co to je, prostě potřebuje k množení jenom přítomnost nějakého člověka, kterej jí udělá šťastnou. Samozřejmě není moc lidí, co by chodili po lesích a strkali klacky do otvorů ve stromech. Ona si totiž asi vybírá, na koho otevře ty svoje brutální oči Walta Disneye. A ono vlastně nejde ani tolik o nějaký ty klacky. Jde tu totiž o jakejsi princip lásky k jinému, alespoň to si myslim, protože tim klackem jsem ji fakt nemoh oplodnit! Navíc mám pocit, že ona jaksi věděla, že je to klacek a ne můj nejhloupější úd. No, nebudu zabíhat do podrobností, poněvadž botanici by mi mohli tuhle mou teorii ještě vyvrátit a navíc si nejsem úplně jistej, co se dělo a tudíž je mi trochu trapný to tu rozebírat. Každopádně až vyroste, zasadim ho na místo jeho matky. Možná právě v tom cholupickém lese vymře jeden zajímavý živočišný nebo rostlinný druh, který od základů popírá veškerou botaniku, pokud se nenajde někdo, kdo překoná jistou nejistotu a odváží se jej učinit šťastným. A to klidně i bez klacku.