Pocit před smrtí

Všichni ví, že slunce vychází a zapadá. Slunce, které osvětluje tvůj život. A když letíš ve výškách vidíš, že nebe je u konce. Nechceš mě držet dole? Udělej prosím něco, jinak se zklamáním zblázním. Nemůžeme si dopřávat teplo slunce, když tady nebude. Za zavřenýma očima leží tvůj krásný svět. Žiješ ho uvnitř a navenek si spoutána v tom, který končí. Mysli připravené usnou a žít podle sebe neporučíš. Válčíš s ní? A se všemi jejími přízraky? Tvoje ne zrovna jemné přesvědčování ji odrazuju, ale stále se snaží. Zemí a samotou. Ani ne ze slunce.
Nechceš utíkat. Tak zůstaň a bojuj. I když je se zdá být vše ztraceno, vždy je aspoň malá naděje. Vždy si můžeš říct: „Aspoň jsem to zkusila!“ Vždy tady budeš pro druhé. Pro mě.