Sofie je v nesnázích

"Sofie!" ječí máma. "Jaktože jsi dneska dostala trojku?!"
"Já tomu prostě nerozumím!" pípla jsem. Ona ovšem místo toho, aby si se mnou sedla k příkladům z matiky a vysvětlila mi to, mě začala honit po našem malém bytě s vařečkou. Bylo mi z ní na nic. Když mě konečně chytila, zmlátila mě, a nebylo jí nic líto. Všem, i babičce, tetě, známým říkala jen samé lži. Když jsem to chtěla babičce povědět a ona na to přišla, zmlátila mě do krve. Když jednou babička přišla na návštěvu a uviděla mé jizvy, modřiny a strupy po rukách, zeptala se mámy.
"Proč má Sofie celé ruce omlácené?"
"Jednou spadla ze schodů, žejo Sofinko?"
Jen jsem přikývla. Věděla jsem, že lže, protože jinak by netrvdila, že jsem spadla ze schodů, když jsem z nich nespadla už 2 roky! Babička jí bohužel skočila na špek.
"To je mi líto. A nebolí tě to, Sofí?"
Musela jsem zavrtět hlavou, protože mi máma zakázala mluvit a navíc jsem viděla, jak výhrůžně se na mě dívá. A navíc měla za zády vařejku.
Když pak odešla připravit svačinu, zatáhla jsem babičku na balkón a v rychlosti jí o všem pověděla.
"Ale nesmíš nic říct, že jsem ti něco řekla!" šeptala jsem. "Jinak mě máma zmlátí!"
Máma už stála v obýváku, když jsme se vrátili.
"O čem jste si tam povídaly, Sofie?"
"Ukazovala jsem babičce náš výhled a povídaly jsme si o tom výhledu."
"Opravdu? A jak se ti líbí, babi?" zeptala se máma nevinně ale v hlavě jí to šrotovalo.
"Líbí se mi moc." přiznala babička. "Ale teď už musím jít, je mi to líto."
Potom, co babička odešla, máma si mě přímo vychutnala.
"Že ty jsi to babičce pověděla?!"
"Ne, nic jsem jí neřekla, vážně!"
Přesto mě máma znovu zlískala až do krve.
"Mami, přestaň! Sama jsi prolhaná, všem říkáš, že jsem spadla ze schodů ale to je lež!" křičela jsem.
Máma na okamžik přestala. "Ale ty lžeš taky!" řekla pak a zmlátila mě znovu. Tenkrát jsem začala uvažovat o útěku z domova. Máma mě totiž denně mlátila aspoň třikrát, kolikrát mi nedala ani najíst a tak jsem jen seděla ve svém miniaturním pokojíčku, slisovaná, a máma si užívala ve své obrovské ložnici. Měla jsem pocit, že mě máma zamáčkla někam hluboko do strašně velké propasti, odkud se už nikdo nevrátí, ani já. Cítila jsem se namačkaná na stěny. Jediné, co by mi mohlo pomoct, byla Tracy a útěk z domova.
"Ale kam půjdu?" řekla jsem si roztřeseným hlasem. "Nemůžu jen tak utéct. To by se mnou Tracy nemohla! Ona přece nemá proč utíkat! Má pokoj pětkrát větší než já, bydlí si svatosvatě, nikdo ji nebije a dostává najíst. Ta se táák má! Ještě že mám pod postelí bezpečně ukryty dvě plné krabice lízátek, tři krabice plné čokoládových tatranek a jednu krabici s pytlíky arašídů. Když mám velký hlad, vezmu si tatranku. Šetřím si a když jdu ze školy domů a krabice už mám prázdné, koupím si další jídlo a tak. Dostávám totiž každý týden od babičky 20 korun, ale tajně! Jsem ráda, že babičku mám, protože máma by mi nedovolila nic. Vůbec nic.

Další den jsem se rozhodla si přivydělávat v jednom butiku na náměstí. Jmenuje se to tam FashionStar a je to docela hodně dobrý obchod. Našla jsem si brigádu, a tak jsem třikrát týdně nechodila odpoledne domů. Za hodinu práce jsem si vydělala 40 korun, a to byly docela slušné peníze. Měla jsem přijít každé odpoledne (v pondělí, středu a pátek) v 15:00 a pracovala až do 19:00, takže za jedno odpoledne práce jsem si vydělala 140 korun.
Jenže jakmile to máma zjistila, zmlátila mě dvojnásob, ale nic mi nezakázala, protože jsem to řekla taky babičce a ona je pro, abych si přivydělávala. Takže máma nemá nic proti (zatím). Kdyby babička měla odvahu mámě říct, že se jí nelíbí, že mě bije, dostala bych zase já a i když jí to zatím neřekla, dostávám pořád.
Další týden byla máma nakupovat po škole a protože bylo úterý a já dneska nemusela jít pracovat, sbalila jsem si všechny věci a utíkala k babičce.

O měsíc později: Bydlím zpátky u mámy, v butiku FashionStar už si nepřivydělávám, protože mi to máma zakázala. A tak jsem se oblékla a rozhodla se utéct z domova. Tracy mi dala můj svetr a mou aktovku a já běžela a běžela a běžela. Vůbec jsem nevěděla kam, a tak jsem běhala po městě, ale byla jsem dál od domu, než jsem si myslela. Do setmění dorazím domů, řekla jsem si, ale to jsem se mýlila. Když bylo 22:00, rozhodla jsem se spát venku. Když se na můj útěk přišlo, máma mě zmlátila, ale ten den přijel táta.
"Chci se k vám vrátit!" řekl.
To znamenalo, že už mě máma nebude mlátit. Objala jsem ho a políbila. Když ovšem další den ráno slyšel můj křik, jak pláču, křičím, když mě máma bije, přišel zakročit.
"Emmo, nebij Sofii! Co ti udělala?!" rozčiloval se.
"Špatně se učí. A je hloupá!"
"Z matiky jsem včera dostala dvojku, tak mě nemlať, nemáš proč!"
Tahle věta ze mě vyšla jen tak ze vzteku, ale to zabralo. Máma už mě nemlátí a já si zase můžu vydělávat v FashionStar. A bydlíme k Tracy blíž, a navíc ve větším domě. A jsem moc ráda! Konečně jsem šťastná! Sofie
(c) LowiQ397