Největší sen V.

Ach jo... už mi zase zvoní mobil. Podívám se na displej ale už dopředu mi je jasné kdo volá. Jo... Byl to zace Nat. Tentokrát už mi došla trpělivost... Volal mi celých čtrnáct dní co jsem byla doma z nemocnice a ještě ani jednou jsem mu to nezvala. Ale teď už to dál nešlo. Musela jsem to konečně udělat.
,,Co sakra chceš??!!“ zařvala jsem do telefonu. Věděla jsem že za nic co se mi teď honilo hlavou nemůže on, ale neměla jsem možnost si na nikom vybít zlost. Celá rozzuřená jsem čekala, co z něj vyleze.
,,Miki, konečně. Proč mi vůbec nebereš telefony??? Chci si s tebou promluvit!!! Urči...“nestihl doříct co chtěl. Vlítla jsem mu do řeči: ,,Proč ti neberu telefony???!!! Protože bys mi hned dával poučiky... A mluvit s tebou???!!! O tom že umírám? O tom, že mám nanejvejš 5 let života? Nebo o tom, že se nedožiju ani dvacítky???!!!... Neblázni. Je to pořád to samý. Můj život skončil tam v nemocnici a nebude pokračovat...“ típla jsem mu to. Nevěděla jsem, proč sem mu to řekla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale začala jsem sama sebe litovat a chtěla jsem umřít. Teď se rozsvítil display a rozezněl se uryvek písničky jako příchozí SMS. Bála jsem se podívat se, co mi napsal. Už semnou nikdy nechce mluvit, protože se neumim obvládat??? Možná... Sebrala jsem odvahu a dala přečíst SMS.
,,Miki, ty žiješ dál. Ještě máš život před sebou. Seber se a užij si ho. Tvoje sny se ještě daj uskutečnit. Si silná!“
Zírala jsem na displej a nevěděla co si mám myslet... Vlastně věděla. Musim se sebou něc dělat...
Potom jsem si lehla na postel a usnula.