Dopis na rozloučenou

Byl tu. Bylo to jako by se čas vrátil o dva roky zpět. Přesně tak dlouho jsem Ho neviděla, ale najednou tu stál. Z čista jasna se objevil před našimi dveřmi. Nemusel ani klepat. Najednou jsem cítila, že je poblíž. Opravdu tu byl. Nemohla jsem tomu uvěřit. Díval se ma mne těma svýma pronikavě uhrančivýma očima, které ale většinou než štěstím byly naplněny slzami. Teď v nich však byl vidět až nezvyklý klid. Se svojí nedbalou elegací a delšími tmavými vlasy, se kterými si pohrával vítr, vypadal jako vždy naprosto úchvatně. Přesně jak jsem si Ho pamatovala.
Dřív, než odešel a nechal mě tu s nezodpovězenými otázkami, mezi námi bylo zvláštní pouto. Pouto velkého přátelství, důvěry, úcty, trpělivosti a tolerance. Možná to i bylo něco víc než jenom přátelství. Seznámila jsem se s Ním v den, kdy přišel jako nový kluk do naší třídy a sedl si vedle mě. Seděla jsem do té doby sama. Nebyla jsem nijak oblíbená, a ani jsem o to nestála. Nikdy jsem netoužila být středem pozornosti a měla jsem ráda svůj klid. Už od začátku jsme si padli do oka. Stranil se ostatním a neměl moc přátel. Mohlo to také být tím, že měl tmavší pleť... nevím. Možná to také bylo jeho ne dvakrát lehkým životem. O rodiče přišel, když byl malý, a poté co si Ho k sobě vzala teta se strýcem, se cítil ještě hůř. Od jejich dvou synů, jeho bratranců, kteří byli starší než On, zažil, jaké je to být šikanován. Pak konečně, když Mu bylo 18 a byl dospělý, od nich mohl odejít a přestěhovat se právě do našeho města. Po večerech pracoval jako roznášeč pizzy a pořád hledal smysl života. Mnohokrát jsme to probírali. I přes to mi však občas řekl, že myslí na sebevraždu. Snažila jsem se Mu pomáhat, jak jen to bylo možné. Nerad byl sám, ale zároveň miloval ticho, a tak jsme často dlouhé hodiny jen tak vedle sebe mlčky proseděli. V tom tichu jsme nalézali vzájemné porozumění. Asi jsem se ale nesnažila dost... protože pak zmizel a nikdo nevěděl kam.
A najednou. Po takové době jsem Ho znovu viděla. Vůbec se nezměnil. Pořád vypadal tak, jak jsem si Ho pamatovala. Ani jeden jsme nepromluvili. Čekala jsem, že prolomí to ticho první, ale On jen mlčel. Šli jsme vedle sebe na naše oblíbené místo, jako už tolikrát předtím, ale dnes to bylo jiné. Hlavou mi běželo tolik otázek... Na tom místě jsem nebyla od té doby co odešel. Častokrát jsme tam dříve sedávali opřeni o strom a skryti ve stínu jeho větví plánovali život. Čekala jsem co udělá. Nechtěla jsem ho nutit, aby mi řekl proč se vypařil jak pára nad hrncem bez jediného slova a co dělal celou tu dobu. Věděla jsem, že by to nemělo žádnou cenu. Bylo mi dobře jako už dlouho ne. Zase jsem Ho tu měla. Svítilo sluníčko a všechno se zdálo rázem veselejší. Došli jsme na místo a já čekala, že si jako obvykle sedneme a budeme mluvit, nebo i mlčet, ale hlavně cítit přítomnost toho druhého. Namísto toho ukázal na kmen stromu, ve kterém byla díra a kam jsme si kdysi dali sešit na vzkazy. Teď tam byl vložený dopis. Pečlivě zabalený v igelitovém pytlíčku. Nechápavě jsem se na Něj podívala, ale On mi naznačil, ať se neptám, ať vezmu ten dopis a přečtu si ho. Opatrně jsem ho vyndala a přitom mi přeběhl mráz po zádech. Měla jsem divný pocit. Strach... z toho co bude uvnitř. A pak mi to došlo. Byl to dopis na rozloučenou. Nezvládl svůj boj. Otočila jsem se po Něm... ale On už byl pryč.