Celý život je jen.. Divadelní Hra

***
Stál mezi dveřmi a jen uchvácen koukal k jevišti. To, co ti lidé nahoře předváděli mu vzalo dech. Jako v transu tiše sklonil hlavu a zašeptal
„Chci být jako oni“
***
Škola mu nikdy přespříliš nešla, ale snažil se co mohl, jen aby mu otec nezatrhl chodit po škole k divadlu a pozorovat herce. Dokonce se mu i nakonec podařilo najít si tam brigádu. Každý večer po zkouškách nebo představeních uklízel celý sál a dokonce i jeviště. Při uklízení často snil, jaké by to bylo, kdyby hrál on. Ze snění ho však probralo, když mu podjelo koště, o které se opíral, a uhodilo ho do některé z částí jeho těla.
***
Jednou večer, sedíc po úklidu na jevišti, přemýšlel nad jeho štěstím. Miloval tyhle prkna .. herci mu vtloukali, že prkna znamenají svět .. a on je milovat. Nevěděl proč ani jak k tomu došlo, ale nakonec se mu podařilo zahrát si malou vedlejší roli – prý nedostatek lidí pro obsazení.
***
Hra to byla vskutku velmi zajímavá. Popisovala život mladého chlapce, žijící svůj sen, jdoucí přes všechny překážky stále dál .. nakonec však hrdina umírá a ze sálu se ozývá hromadné „Ach..“ a i když on hrál jen vedlejší roli, byl na tuto povedenou hru náležitě pyšný..
***
Jak roky plynuly, stával se známějším a žádanějším. Opustil svojí rodinu, zázemí – svoje divadlo! Jen proto, že ho sláva oslepila .. Bohužel však každá hvězda po čase zhasíná, a on se po letech –poražen- vrací zpět. Zpět do Irska.
***
Tenkrát, když se vrátil, bylo „jeho“ divadlo v dezolátním stavu .. po jeho odchodu ho prý všichni herci opustili a jali se následovat jeho stop .. až byl nakonec starosta donucen divadlo zavřít .. alespoň to říkají.
***
Stále mladý a pln energie se pustil do oprav .. znovu zaved tuto malou večerní scénu, zezačátku hrával dokonce sám.. časem se však navrátili věrní přívrženci.
***
Celý život strávil po divadlech – ať už světoznámých nebo jenom v malých, zastrčených v koutku Irska – a těm také zasvětil svůj život.
***
Tenkrát, když to začalo, povídal si se svým přítelem na starém náměstí u velkého sousoší.

„HOŘÍ! DIVADLO HOŘÍ“ křičel malý, sotva desetiletý chlapec

Trhnul sebou v záchvatu paniky.. zastavil probíhajícího chlapce „moje divadlo?“ zašeptal

„Ano pane, viděl jsem rudé plameny šlehající ze střechy“ chlapec měl rozčilením zrudlé tváře..

Neohlížel se na nic

Běžel co mohl, v tuto chvíli byl větrem.

Zděšen se zastavil na dohled od divadla, plameny, které sahaly do značné výšky a olizovaly staré dřevo, pálily zároveň jeho duši.

Rozmýšlel se malý moment a pak se ponořil do hlubin budovy.

Spěchal k jevišti, jestli má jeho divadlo umřít, tak on umře s ním.

Sál byl už dávno v plamenech a on stál ve středu jeviště a přednášel jakousi poezii.

Když však začínalo chytat i jeviště, klesl na kolena. Z druhé strany sálu se ozýval křik a snad zaslechl i pláč. „Jacquesi! Pojď! Vždyť tu uhoříš!“ křičel na něj přes ohnivou stěnu jeho přítel.

Zavrtěl hlavou a k prknům zašeptal „Kapitán neopustí svou loď a stejně tak já neopustím své divadlo“

Zůstal klečet, horko mu zabarvilo tváře, neutíkal .. dalo by se říci, že snad vyčkával.

Přes plameny to vypadalo zvláštně. Mladý, pěkný muž, klečíc uprostřed jeviště mezi plameny. Tmavé kalhoty už potrhané, bílou košili rozhalenou..

Poslední co jeho přítel uviděl, bylo jak Jacques zvednul hlavu, šťastně se usmál a zmizel v plamenech. Přísahal, že ho neslyšel křičet .. jen mu v uších dozníval Jacquesův rozjařený smích.

Dřevěné divadlo zmizelo .. po pár letech tu nezůstalo vůbec nic .. vesnice zela prázdnotou, lidé utíkali do měst..

Na místě bývalého divadla stál starý muž a, zdánlivě, rozmlouval se vzduchem. Ten stařík dokázal vidět divadlo, dokázal si představit Jacquesovu rozesmátou tvář .. i po letech.
„Časy se mění Jacquie.. divadla už nemají takovou moc jako dřív, prý jsou zastaralá a nudná.. kdyby tohle někdo řekl tenkrát, vysmál bych se mu .. dnes už se můžu divit jenom tomu, kam ten svět spěje a děsí mě, ale neboj příteli, setkáme se a už to nebude dlouho trvat“ staříkův skřípavý hlas utichl a on se otočil a, opírajíc se o kovovou hůlku, odešel.

Od nedalekého stromu se oddělila stínová silueta „Já jsem tu vždycky zůstal Robine, nedokázal bych to tu opustit.“ Starý Robin se otočil a zrakem zkoumal okolí.. nakonec však pokračoval v cestě a do vousů si přitom bručel „Starej blázne .. už i ve větru slyšíš jeho hlas…“

Všude klid.. vesnice zmizela, od požáru uběhlo dobrých dvě stě let .. a u velikého dubu v tváře si hoví stínová silueta.. Jacquie, navždy šťastný u svého divadla, v paměti mající obrázek jak malovaný, kde se tyčí stará budova..

Každý příběh musí někdy končit, každé místo jednou vítr opustí.. Hra skončila a poslední stránka textu už dávno shořela .. celý jeho život byl jen divadelní hra .. a on byl za to rád.