Největší sen VI.

Ráno jsem se probudila strašně brzo. Do okna mi začínalo svítit sluníčko a i přez zavřené okno jsem slyšela zpěv ptáků. Přišla jsem k oknu a otevřela ho. Podívala jsem se ven, kde bylo tak krásně. Nadechla jsem se a na malý okamžik jsem úplně zapoměla, že jsem nemocná. Že tady nebudu tak dlouho jako ostatní. Jen jsem tam tak stála se zavřenýma očima a vdechovala vůni jara. Ale potom projelo před naším domem auto a vytrhlo mě ze snění. Najednou jsem byla zase v realitě a uvědomila jsem si všechno od čeho jsem před chvílí tak krásně odplula. Podívala jsem se na hodiny a bylo 6:15. Touhle dobou bych vstávala do školy, pomyslela jsem si. ,,No jo! Škola!“ zašeptala jsem. Kolikátýho vlastně je? A co je za den? Vůbec si to neuvědomuju. Došla jsem ke kalendáři, kterej ležel na stole, ale uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době o nic nestarala a tak jsem se podívala na mobil. Bylo 24.března – čtvrtek. Do školy jsem teda mohla jít. Ale na co tam chodit, nikdo mě nepochopí a škola už mi k ničemu do života neni! Pomyslela sem si, ale pak sem to honem zavrhla. Natáhla sem na sebe džíny a tričko, do tašky naházela pár učebnic a vyrazila. Věděla jsem, že tam budu víc jak o hodinu dřív, než měla začít první hodina, ale mě to nevadilo. Nechtěla jsem potkat mamku, která pořád jen brečí. Asi by mě to zase odradilo žít. Otevřela jsem dveře domu a podívala se na naši zahradu zalitou slunce. Bylo tak krásně. Sice ještě trochu zima, ale co na tom. Pomalu jsem mířila směrem ke škole v našem malém městečku. Nikoho jsem ted ráno nepotkávala a ani mi to nevadilo. Přišla jsem ke škole, přejela čipem tlačítko a vlezla do šaten. Tam jsem si sedla a dívala se kolem sebe. Tuhle budovu jsem měla ráda. Bylo tady spousta mejch kamarádů, ale stáje jsou lepčí. ,,No jo, stáje!“ znvu mi něco docvaklo. Jako kdybych byla po výpadku paměti. Vždyť je tam Ley už je tam tak dlouho sám. Nechala jsem tašku tak jak je a utíkala jsem rychle směrem ke stájím. Potkala jsem pár ohromených spolužáků. Nevěděla jsem, jestli byli překvapení z mého úprku nebo z toho že vidí zrovna mě, ale neměla jsem čas přemýšlet. Řítila sem se těma známejma uličkama který vedly ke kraji našeho městečka. Pomalu jsem začínala vidět stáje a výběhy. Věechno vypadalo jako normálně, ale pro mě už nebude nic normálního. Vběhla jsem do stájí a chtěla jsem dál běžet až dozadu, ale přinutila jsem se jít pomalu abych nevylekala ostatní koně. Nasávala jsem plnými doušky tu vůni sena, potu a koní. Potom jsem došla až k boxu, kde stál Ley Boy. Jedinej tvor, pro kterýho dokážu žít. Stál tam smutně, ale když mě uviděl rozzářila se mu očka, zvedl hlavu a zařechtal na pozdrav. Honem jsem otevřela dvěře a vlezla dovnitř. Ani jsem se neobtěžovala zavřít a padla jsem Leyovi kolem krku. ,,Miluju tě lásko!“ pošeptala jsem mu do hřívi a on mě ačal ožužlávat láskyplně ucho. Cítila jsem se tak v bezpečí. Potom mi to docvaklo. Já musím žít, už jen kvuli Leyovi a... našemu snu.