Láska má sílu

Přijedu ze školy a chystám si oběd, když v tom uslyším svou oblíbenou písničku Untiled. Okamžitě hledám telefon, který je v tašce zahrabaný pod peněženkou a papírovými kapesníky. Nestihnu se ani podívat kdo volá a okamžitě dávám mobil k uchu.

,,Prosím“
,,Ahoj lásko“
Po tomhle oslovení je mi jasné kdo volá – Jirka.
,,Ahoj“
,,Mám to, udělal jsem to, musíme to oslavit. Přijedeš? “
,,Co jsi udělal?“
,,No ten řidičák.“
,,Fakt tak to je supr, jasně že přijedu v sedm jsem tam. Tak zatím. “

Položím telefona a začnu se chystat. Je sice teprve půl šesté, ale než se obleču, vykoupu atd., bude to akorát. Za hoďku už jsem namalovaná i vykoupaná, teď ještě vybrat co na sebe. Tlačí mě čas tak popadnu červená triko a oblíbené džíny a pádím na autobus, který stíhám jen tak tak. Za deset minut jsem u Jirky.Ve dveřích mi vlepí pusu a pozve dál. Dneska je vyjímečně sám doma, rodiče se ségrou jeli na chatu.

,,Koupil jsem bublinky a jahody, musíme to přece pořádně oslavit. Jo a pujčil jsem film.“
Samozřejmě mě hned zajímá jaký. Ne to není možný, my se budem koukat na horor...To udělal určitě schválně, protože ví, že se u nich strašně bojím. A to se mu strašně líbí, protože se mu vždycky schovám to náruče, ve které se cítím bezpečně. Bouchne šampáňo, přiťuknem si na jeho úspěch v autoškole a pusttíme film. Začátek je v pohodě, zatím nic strašidelného, ale to netrvá dlouho. Jirka poznal, že se bojím, a tak mě ochranitelsky objal. Za to ho políbím a z filmu už není nic, protože se odeberm k němu do pokoje. Kde později usneme. Je už pozdě na to abych jela domů a žádný autobus už stejně nejede. Ale musím zavolat mamce aby o mě neměla strach.
Ráno než se vydáme na autobus Jirka přijde se nápadem, že když už bude mít ten řidičák, mohli by jsme někam zajet. Ten nápad se mi líbí, ale zbývá vymyslet kam. Přijde se super nápadem, pojedem k nim na chatu. Musí to ještě domluvit s rodiči, ale je si jistý, že mu to dovolí. Slíbí mi, že mi nejpozději ve čtvrtek dá vědět..
Už mi jede autobus a já celou cestu přemýšlím o příštím víkendu. Doufám, že to vyjde.
Jirka volá už v pondělí, že víkend platí. Už se strašně těším a možná i proto se mi ten
týden tak vleče. Ještě v pátek Jirka volá aby se ujistil, že jsem nezapoměla, ale jak bych mohla.
V sobotu ráno mě vyzvedl doma. Přijel autem, které si půjčil od táty, a vyrazili jsme do Sloupu, kde mají chatu. Byli jsme tam za dvě hoďky a abychom celý víkend nebyli zalezlí, rozhodli jsme se jít podívat na Skalní hrad, divadlo a Samuelovu jeskyni. Vrátili jsme se až večer a to úplně mrtví, sedli jsme k telce a skoro okamžitě usli.
Ráno jsem se vzbudila a Jirka nikde, chtěla jsem vstát a podívat se kde je, ale než jsem vstala uviděla jsem ho ve dveřích se snídaní.

,,To jsi nemusel, ale jsi zlato.“ Políbím ho.
,, Já vím, že jsem nemusel, ale já chtěl.“ Celý víkend utekl strašně rychle, vůbec se nám nechtělo domů. I z toho důvodu jsme jeli až večer. Měli jsme za sebou už půlku cesty, když v tom se proti nám vyřítil kamion, který jel v protisměru. Nebylo kam uhnout. Poslední co si pamatuju je strašná rána.
Probudím se až v nemocnici. Nade mnou stojí rodiče. Nevím kde jsem, jak jsem se tam dostala a tak se ptám co se stalo. Viky měli jste bouračku narazil do vás kamion, který řídil opilý řidič. Začínám si vzpomínat a vrací se mi ten strašný pohled.

,,Mami kde je Jirka? “

Mlčí, nic neříká, oči jí zalejí slzy.

,,Mami co se mu stalo, co mu je, kde je? Mluv! Říkám jí rozrušeně s chvějícím se hlasem.
,,Viky on, on....“ Přes pláč nemůže mluvit a já už taky brečím.
,,Tak co mu je, mami? “ Prosím zoufale o odpověď.
,,Je v komatu, vypadá to s ním špatně.“
,,Chci za ním, kde je ? Já za ním musím. Mami, tati! “

Ale teď za ním nemůžu, nechtějí mě za ním pustit.
Po nekonečných dvou dnech za ním konečně můžu. Když ho uvidím neudržím slzy. Je celý pomlácený, odřený samá modřina, všude samé přístroje a hadičky.
Sedím u něj a mluvím s ním, i když vím, že mi nemůže odpovědět,ale doufám, že mě aspoň slyší.
Sedím u něj každý den. Už 30 dní, ale on stále neprobírá. Ale já nepřestávám věřit, že se probere. Hladím mu ruku a najednou ucítím jemný pohyb, otevře oči. Pláču štěstím.

,,Lásko slyšíš mě, jak ti je?“

Je ticho, nic neříká, ale pak uslyším jen slabé promiň a vidím jak se mu po tváři řinou slzy.

,,Ty se nemáš za co omlouvat, nebyla to tvoje vina. Hlavní je, že jsi se konečně probudil.“

Za chvíli se ve dveřích pokoje objeví doktor, který přišel Jirku zkontrolovat. Zkouší jestli může hýbat rukama a nohama. Horní polovina těla je v pořádku, ale nohy ho neposlouchjí. Od pasu dolů je ochrnutý.Doktor říká, že to nemusí být trvalé, že má šanci, že bude znovu chodit.

,,Jsem mrzák.“
,,Nejsi, doktor říká, že se můžeš uzdravit, ale bude to chtít hodně práce, ale my to zvládnem.....“