Pošetilost

Krajina ubíhající za oknem. Sedím na sedačce v autobuse a dívám se ven. V uších svoji milovanou muziku a přemítám. Rukou škrábu sedačku přede mnou. Na jednu stranu jsem ráda, že se vzdaluju tady odtaď. Ale potom mě přepadne pocit, že je to chyba odjíždět. Vzpomínek se nezbavím. Bolesti taktéž, ale musím pryč. Pryč odtud, možná navždy, nevím... Mrzí mě některé činy, za které jsem se neomluvila. Ale nelituju toho, co jsem zažila. Naučila jsem se žít.
Slunce pomalu stoupá výš a já se dívám ven. Pozoruji krajinu a říkám si: ,, Možná tě vidím naposled. Možná se jsem jednou vrátím, ale dlouho ne. Chci zapomenout. Ale nikdy se mi to nepovede. Pořád tu bude on. Bolestivá vzpomínka. Na to, co jsme nezažili, ale už potřebuju odejít. Zmizet. Co nejdál od tebe." Vzpomínka na náš první pohled. Myslím, že to bylo, když jsme se potkali na chodbě a já ti hodila moje věci skoro do náručí, jak jsem tě lekla. Ale to byl začátek. Nejkrásnější bylo, když si mě při volejbale hledal v okně. A já tě ignorovala. To mě mrzí, ale nevím, jestli by se něco změnilo. Možná to byli lži... Ale to už nezjistím. Vzdaluju se, čím dál tím dál.
Den jsem strávila v němém tichu. Jen sluchátka stále křičela stejnou píseň. Ta píseň mě začíná ničit. Sžírat mě zevnitř. Pomalu dojde až navenek. Zbyde ze mě troska. Nebo už ze mě je? Prázdná schránka... Který v hlavě hučí stále stejná píseň. Zaseklá gramofonová deska. Říkajíc stejná slova. Šeptajíc je písmenko po písmenku... Nenávidím na tobě všechno, ale proč tě tak miluju? Proklínám svůj život. Růženec trhám na kusy. Jako divoká zvěř svou kořist. Zadávit jí. Já se dávím pocitem bolesti, nenávisti, lásky...? Je toho na mě moc. Ukousla jsem si příliš velké sousto. Sousto života. Touhy žít a pomáhat. Toužit je, ale asi moc pošetilá věc. Skromnější je si přát...
Tma černá kolem mě houstne. Stín stromů se prodlužuje a já se motám mezi stromy. Chytám se kmenů jako kdybych měla brzo padnout. Nakonec se zastavím na mýtině s rostlým dubem uprostřed. Schoulím se do jeho kmenů a z batohu vytahuju růži. Pro některé milovaná květina. Důkaz lásky. Ale pro mě rudá barva- krev a pichlavé trny- bolest... Píchám se s ní do ukazováčku a svojí teplou krev nechávám pomalu téct. Chvíli si jí se zájmem prohlížím. Nakonec růži schovám do kořenu dubu. Schoulím se do klubíčka a zůstávám civět do prázdna. Možná navždy! Hloupost? Ne! Samota...