Srdce javoru

Noc voněla levandulí a zbytečky horkého vzduchu opouštěly své úkryty mezi dlouhými stébly trávy. V koruně starého javoru stále zůstávaly vzpomínky na pozdní západ slunce. Na obloze zářilo obrovské množství stříbrných propastí, které poutaly pozornost nočních poutníků a svazovaly jeho pohled, srdce i duši. Nastala nejkratší noc z celého roku.
Stál sám. Na první pohled vypadal přísně a nepřístupně, ale jeho duše byla tak křehká, zranitelná. Tajil dech, jak se pokoušel udržet noční ticho. U jeho vrásčitého kmenu postávala postava. Vysoká, tichá, temná, jako by to byla sama součást noci. Vyhlížela. Vyhlížela jinou postavu, o tolik křehčí, něžnější, zářivější než tisíc hvězd. Dlouhé zlaté vlasy dostávaly za nočního svitu stříbrný nádech, bílý oděv odrážel čistotu duše. Kráčela lehce, snad jako víla, jako ten nejněžnější vánek.
A pak přišlo svítání. Bez ohlášení, snad brzy, snad pozdě.

„Buď tu s námi, věz, že rádi tě máme, ač si to nemyslíš… Zůstaň tu s námi, Amelie,“ prosila matka šeptem se slzami v očích svou jedinou dceru. Její choť stál u okna a hleděl do dáli, vypadalo to, jako kdyby vůbec neposlouchal.
„Musím odejít, když si to tatínek přeje, neměla bys lehký život, nesnese mě pod jednou střechou. Ale na vás, maminko, nezapomenu,“ pravila, ještě se zlehka usmála a odešla do svého malého, ale krásného pokoje, aby si sbalila nějaké věci. V tu chvíli si neuvědomovala, co všechno ji čeká, nepřemýšlela nad tím, co si počne, kam půjde.
Její pokojík byl zahalený žlutým světlem, které propouštěly závěsy stejné barvy. Neodhrnula je, nechtěla se dívat ven na svou zahrádku. Utrhlo by jí to srdce. Musí odejít v poklidu, ale co nejrychleji, aby na ní nikdo nepoznal, jak strašně moc ráda by zůstala doma.
Její sbírky knih, její obrazy, její krásná výzdoba, všechno, co si sama vytvořila. A její dopisy. Ležely rozhozené na kulatém stolku pod oknem. Teď již je nemusí skrývat. Vzala jeden z nich do rukou, přečetla jen pouhé oslovení a musela ho zase odložit. Původně si je chtěla vzít s sebou, jenže teď nemůže, nemohla by je číst. Tolik slov, navíc neupřímných, které způsobily její neštěstí. Musí zapomenout. Za hloupost se platí, co se dá dělat.
„Kam chceš jít?!“ ozvalo se ode dveří. Škubla sebou. Tento rozzuřený hlas nenáviděla.
„Nevím,“ hlesla tiše a otevřela krásnou skříň se svým oblečením. Vyndávala na postel jedny šaty za druhými, až se dostala k těm úplně nejobyčejnějším. Byly jednoduchého střihu z hrubé látky barevně sladěné do béžové a tmavě zelené.
„Samozřejmě že nevíš! Jsi tak nezodpovědná! Nebo snad chceš jít k němu?“
Amelie mlčela. Otec se nad tím ušklíbl. „Určitě by tě přijal z láskou.“
„To určitě…“ hlesla jen.
„Zůstaneš doma, aby ti bylo jasné! Nebudeme si hrát! Však já už nějakou tu babku seženu, ta ti od toho odpomůže,“ sdělil jí a pokládal věc za vyřešenou.
„Tak to tedy ne! Nezůstanu tady a nemusíte si dělat starosti se sháněním, já už se o sebe postarám sama!“ protestovala Amelie.
„Jak myslíš. No dobře. Nikdo ti nebrání, jen si klidně běž, ale pak se sem nevracej s pláčem. Chtěl jsem ti pomoct, i když sis to vůbec nezasloužila za to všechno, co jsi udělala,“ odvětil otec chladným hlasem a odešel. Dveře za sebou nechal otevřené.
Amelie toho dne skutečně odešla. Léto se loučilo s levandulovou oblastí, sluneční návštěva netrvala tak dlouho, přicházela později a za doprovodu chladného rána, odcházela brzy a bez rozloučení. Již nenechávala zlatá sklíčka v korunách stromů. Amelie odešla tak jako to slunce. Vydala se za ním, chtěla jej následovat a snad i dohonit.
První kroky byly těžké. Jako když se k sobě přibližují dva stejné magnetické póly a člověk musí vynaložit velkou sílu, aby se dotkly. Táhne je to od sebe, v tomto případě to Amelii nutí vrátit se zpátky. Ta se však zastavila až dál, až když byla kolem ní jen široká luka s vysokou nespásanou trávou. Hmm, voněla jako tehdy. Jen večerní rosa byla trochu víc studená, stébla už ne tak zelená, stařičký javor zas o něco vrásčitější. Přišla k němu blíže. Zas ji svazovaly obavy, jen trochu jiné než tenkrát.
„Tak copak mi povíš?“ zeptala se Amelie, přejela rukou po popraskané kůře a vzhlédla vzhůru mezi propletence větví. Bylo znát, že léto se pomalu vytrácí. Tak jako starým lidem šednou vlasy a dostávají stříbrný nádech, javor začínal zlehka zlátnout a na některých místech už nabýval své podzimní rudé barvy.
„Asi nic, viď?“
Strom zašuměl. Zvedl se lehký vítr a krásné listy zašeptaly tichý souhlas.

„Jak jsi to mohl jen dopustit?!“
„Co já?! Sama chtěla odejít, odmítla mou pomoc!“ hájil se Ameliin otec dívaje se na svou manželku plačící v křesle.
„Nevěřím ti, ona by určitě zůstala, jenže ty máš svou hlavu! Vždyť je to moje dítě!“ pravila žena mezi dalšími vzlyky. Na to se její muž jen nadechl, poodstoupil opět ke svému oknu a zahleděl se do tmy. Přemýšlel. Nejbližší dům je za kopcem, mohla k němu dojít. Jenže patří rodině toho… toho… škoda slov pro takového člověka!
„Běž si lehnout, Marie,“ pravil ke své ženě a ta na něj jen nevěřícně zírala.
„Lehnout? Já? Jak bych mohla, když vím, že moje jediné dítě je někde v noci venku a odmítá se vrátit domů?!“ řekla a s každým slovem pořád víc a víc zvyšovala hlas.
„Já už něco podniknu.“
„To ti tak věřím!“ odfrkla si a dala se znova do pláče.

Kolem Amelie se rozhostila černá tma. Stála pořád u stromu, zlehka ho objímala a snažila se z něj načerpat energii. Zároveň jí to dodávalo aspoň maličký pocit bezpečí, protože tma kolem byla mnohem strašidelnější než tenkrát, kdy noc voněla levandulí a příslibem horké noci. A navíc tu nebyla sama.
Záhy se ozvaly kroky. Byly tiché, plíživé, ale byly. Amelii se rozšířily oči hrůzou, pevněji objala strom a poslouchala, aniž by snad dýchala. Doufala, že ji není za žádných okolností vidět, přes své šaty si na cestu ještě přehodila tmavohnědý teplejší plášť. Na zemi u jejích nohou jí ležela složená teplá deka, v které měla zabalené několik svých věcí.
Zvuk šustící trávy ustal. Amelie teď již doopravdy ani nedýchala, ale zato by přísahala, že za svým krkem cítila něčí jiný dech. V té tmě vytušila, jak se za ní něco pohnulo, nevydalo to žádný zvuk, jen to lehce rozvířilo vzduch. Byl to neskutečně ošklivý pocit.
A pak jí někdo zatahal za plášť chtě jej sundat. To už se Amelie prudce otočila a těsně před ní stála vysoká postava, v té tmě jen pouhá temná silueta.
„Ros, čekáš tu dlouho?“
Ten hlas, ten známý hlas, co dříve vyslovoval její jméno se stejnou něžností.
„Neviděl jsem tě odcházet z domu, Ros…“
Ne, neviděl…
Amelie stojící u stromu cítila, jak se jí podlamují nohy. Ale zároveň měla dojem, jakoby ji javor vědomě podpíral a dodával jí energii. Jeho drsná kůra skrývala milé srdce – jak tomu už bývá.
Že tys mě chtěl varovat. Že tys to všechno věděl, procházelo jí hlavou.
„Desmonde?“ zašeptala.
„Amelie?“ udiveně vydechl proti ní stojící muž. „Amelie, co ty tu děláš?“
„Nečekal jsi mě, že? Ani já tebe ne,“ pravila a chvíli mlčela. Mlčeli oba. Javor se zachvěl a vzdychl. „Kdo je to ta Ros…?“
Desmond si odkašlal. Bylo mi nepříjemné mluvit o jeho nynější lásce. Lásce, která láskou ani není, která se jen zlehka ohřeje a hned zase půjde. „Jedna… holka od nás z domu.“
„Chm. Aha.“
„No nic, tak já už zase půjdu,“ řekl a vydal se k odchodu. Pak se zastavil. „Ty nejdeš?“
„Ne.“
Nevyptával se proč, neřekl již nic. Jeho Ros nepřišla. O Amelii neměl nejmenší zájem a vlastně nepočítal s tím, že se s ní ještě někdy setká, ačkoliv to byli vlastně sousedé.
Odešel.
Amelie opět osaměla. Po kůře stromu se svezla na zem a usedla mezi jeho kořeny. Plakala.
Noc byla chladná, mnohem chladnější než kdy dříve. Nevoněla žádnou levandulí, slunce nezanechalo své poslíčky mezi stébly trávy. Stejně jako hvězdy, ty prokleté bludičky nevykoukly. Teď se jí určitě smějí. Všichni se jí vysmívají, její hlouposti, jejímu osudu, který si tak uboze nalajnovala dopředu.

Ameliin otec nešel spát. Jeho žena odešla do ložnice se svou nejdůvěrnější služebnou, která jí pokládala obklady a pečovala o ni. On samotný seděl v křesle a kouřil dýmku. A měl strach. Na nic víc se nezmohl.
Ráno přišlo za neskutečně dlouhou dobu. Ke všemu bylo takové ospalé, všude byla mlha. Za těch několik málo hodin zestárl o několik let. Těžce se zvedl, vyhořelému krbu věnoval jen letmý pohled a vyšel na chodbu. Dům byl klidný. Jeho kroky vedly k pokoji Amelie. Nebyla v něm.

Amelie se probudila. Byla jí hrozná zima, šaty měla vlhké a bylo jí špatně. Jediné teplo, které cítila, bylo to, co jí dával javor. Netušila, že strom může mít tolik síly.
Neměla nic k jídlu, neměla vlastně skoro nic. Domů se vrátit bála.
Vládlo bezvětří, ale i přesto se jedna větev javoru pohupovala. Seděl na ní ptáček. Maličký, nezpíval, jen tam prostě tak seděl. Amelie se na něj chvíli dívala, pak se usmála a on odletěl. Za chvíli se zase vrátil, ale čas, který na větvích stromů strávil, byl pořád kratší a kratší, až se nakonec nevrátil vůbec.

Rozhodl se. Nečekal už ani chvíli, oblékl si plášť, obul se a vyšel do srpnového rána zahaleného v mlze. Šel, byl rozhodnut podívat se k sousedům.
Na obzoru mu vyvstal javor. Znal ho moc dobře, stával tu už, když on sám byl malý kluk.
Blížil se, až spatřil choulící se dívku. Klepala se zimou, i když čerpala sílu stromu, nechtěla jít dál, nechtěla se vrátit. Nechtěla už nic.
„Amelie?!“
Otočila hlavou po zvuku a spatřila svého otce, blížil se k ní. Když k ní došel, vzal ji za ruku, pomohl jí vstát a přehodivši přes ni ještě navíc svůj plášť, odváděl ji pryč. Ne, pryč ne, domů. Jenom domů.
Ohlédla se. Javor tam stál, skrčeně jako nějaký stařičký muž.

Amelie ležela u sebe v posteli, na nočním stolku horký čaj. Vnímala vůni domova a cítila se všelijak. Teď musí odpočívat. Noci už nejsou tak horké, nachladila se. A její psychický stav ublížil nejen jí, ale i dítěti. O tom se už otec vůbec nezmínil, jeho plány zůstaly skryty.
„To nemůžeš udělat… vždyť přeci… poslouchej mě, no tak, stůj!“ ozývalo se z chodby. Byl to hlas její matky.
„Nech mě, Marie, já to musím udělat! Je tu už dost dlouho a nebýt jeho, vrátila se hned!“ A to byl hlas jejího otce. Opět rozzuřen.
„Ten strom za to ale vůbec nemůže!! Za to můžeš ty, to tys byl tak neschopný!“
„Stejně ho pokácím!“
Amelie to všechno vnímala, ale přesto jí obsah slov vůbec nedocházel. Ležela s hlavou otočenou ke dveřím a s přivřenými víčky poslouchala šumění javora uvnitř své hlavy. A z toho usnula.

Po několika dnech směla vstát a jít na první procházku ven. Bylo stále horší a horší počasí, sluníčko vysvitlo jen zřídka. S doprovodem se chvíli procházela po zahradě. Pohled na její rostliny jí dodal něco málo elánu. Poté směla vyjít za hranice pozemku, na rozlehlé louky a pastviny. Její služebná jí vyprávěla nějakou zajímavou historku, zapomněla, že nemá vést Ameliiny kroky tímto směrem.
Šly dál a dál. Amelie čekala, kdy se jí před očima začne rýsovat starý javor. Těšila se na něj. Chtěla mu poděkovat.
Vítr vanul silně, Amelie měla před očima rychle se pohybující větve a v uších jí zněl překrásný šum listí. Těch jedinečných, javorových.
Jenže vítr se proháněl dál. Nenacházel silnější překážky než nekonečné množství vysokých stébel trávy.