Hvězdy

Potácel se v bolesti, pochyboval o všem co doposud viděl a slýchal, jeho dech se zrychloval a zpomaloval. Padal na zem a zase se zvedal, netušil, co se děje. Umíral? Potácel se na všech končetinách, jeho ústa se křivila do různých tvarů, v očích mu tryskaly slzy a zároveň se šíleně smál. Nemělo to nikdy skončit. Najednou zavládl chlad a ticho, ticho natolik ohlušující ticho, temnota obkročila jeho tělo. Vztáhl paže ke hvězdné noci a začal z plných plic řvát, řval na celý svět, jeho řev měl být slyšet všude, ale osud mu přiřkl jinak. Křičel, jeho přirozenost se projevila, naplno, už nechtěl nic skrývat, bylo mu jedno, všechno. Potácel se nocí, potácel se v nicotě, procházel prázdnými ulicemi, lamentoval nad vším a nad všemi, jeho život se hroutil, znovu a znovu, hroutil se v něm celý svět, celý svět, který si vytvořil. Běžel dlouhé hodiny, chodil a chodil. Pospíchal i se loudal, pršelo, byl celý promoklý, bylo mu jedno všechno, upadal na zem a zase se zvedal, upadal. Na obloze se červenaly hluboké dlouhé táhlé mraky elektrizovaných výparů, úpadku všeho lidství. Osvětlené plochy lemovaly oblohu a v tu chvíli se něco stalo, něco, co mělo na vždy změnit svět, něco, v co snad on celou dobu podvědomě doufal. Obloha začala padat. Všechny ty hvězdy, které pod barvami obřích reklamních světel celého nebe začaly hořet v atmosféře. Začaly dopadat, jedna za druhou. To duše, byly to duše, duše těch, kteří už nevydrželi, nevydrželi shlížet na tento svět. Rozhodli se a jejich dobro mělo být navždy zakaleno prostou touhou ve zničení. Bolela ho hlava, všechno kolem hořelo v plamenech, výbuchy byly ohlušující, zakrvácenýma rukama si ucpával uši a utíkal, v dobré víře, že se z toho pekla může dostat, ale nic jiného než peklo neexistovalo. Byl na pokraji svých lidských sil… Upadl, vstal, upadl, vstal, upadl, vstal, běžel, zakopával, dusil se, hořel, doutnal, třásl se, prosil i nadával. Upadl, obloha se rozzářila, vykoupení mělo přijít, šeď a temnota na chvíli ustoupili, něčemu většímu, vzhlédl do nebe, nikdy neviděl modré nebe, nikdy. Tak čisté, překrásné, sluneční paprsek ozářil jeho tvář. Snad sen, snad už mrtvý byl, to mu bylo jedno. Úplně jedno. Tolik krásy jeho oči neviděly, co poslední roky plahočil se. Vrátil se mu rozum, na tu vteřinu, na ten okamžik se do jeho srdce vrátil smysl. Pak se to rozplynulo, všechno se zase utopilo, v bolesti, ve smutku, v prachu.