Hodně štěstí

Je tma. Doléhají ke mně jen slabé hlasy, které se ještě venku míchají společně s chladným větrem. Kromě vánku se mi do pokoje dobývá úzký paprsek měsíčního světla. Pousměji se – vždyť měsíc je v tom přeci nevinně. Sleduji fosforeskující hvězdičky nad mojí postelí. Nebaví mě to. Vlastně mě nebaví už nic. Nebaví mě všem říkat, co mě trápí – stejně je to nezajímá. Nebaví mě sledovat jak se pomalu řítíme do záhuby. Ptáš se kdo? Všichni! Ty, já – i ti ostatní. Nevím proč, ale cítím to. Tíží mě to na srdci – stále. Při každém nádechu, když do plic nabírám chladný i vydýchaný vzduch, smog, dým z cigaret… Při každém mrknutí – vždy nechám oči schválně přivřené o chvilku dýl, abych se ušetřila pohledu na svět. Při každém probuzení, když už nechci vstát, ale musím – nikdo mi nedá na vybranou. Vlastně to je lež. Já mám na vybranou, problém je jinde. Nemám sílu. Vtom bych viděla zásadní háček. Nemám sílu na život, ani na to si ho vzít. Nemám sílu být s Tebou, natož být bez Tebe. Nemám sílu s čímkoliv něco udělat, nemam sílu… Tak si dál přemýšlím - co teď?
Zabliká telefon… nezvednu ho. Náhodou bys to mohl být Ty. Tato skutečnost mi nažene slzy do očí. Vlahé slané kapky, posly smutku vytyčující cestičku, aby je ty ostatní mohly následovat. Párkrát zavzlykám. Zhluboka se nadechnu. Pláč ještě stejně nikdy nic nevyřešil. Zamyslím se, jak dlouho bude ještě to moje neštěstí trvat. Kamarádky tvrdí, že vždy jdu smůle vstříc, že by se mi jinak vyhnula, že…
Obléknu se. Vyběhnu ven. Běžím. Náhle se prudce zastavím. Snažím se popadnout dech. Namísto toho se vyčerpáním svalím na první lavičku. Vytáhnu z kapsy telefon, který mě zuřivým blikáním upozorní na 20 nepřijatých hovorů. Najednou bys chtěl, aby všechno bylo jinak?! Já ne! Nenechám si dál lhát do očí. Radši budu jako tělo bez duše, jen bezmocná skořápka. To si ze mě udělal TY! Dochází Ti to? Myslím, že dost dobře. Ale já už nevím, co dělat. Snažila jsem se být perfektní, čím jsi se odvděčil? Lží. Udělala jsem téměř vše, co jsem Ti viděla na očích. Co Ty na to? Další lež!
Vzpomínám si jak to bylo kdysi… Přišla jsem, usmíval ses a já si přála, aby to tak zůstalo napořád. Škoda jen, že tohle přání očividně nebylo oboustranné. Ale už ani na tomhle nezáleží. Nemůžu přeci navěky trucovat. Tedy mohla bych, ale jaký by to mělo význam?
Teď bude lepší, když alespoň jeden z nás bude spokojený (i za cenu toho, že to budeš Ty).
Proto Ti přeji jen, hodně štěstí (bezpochybně ho budeš potřebovat)