Dívka ve tmě

Venku bylo hrozně, pršelo, slunce se zatáhlo, a nebe zůstalo uplně šedé. Nikola seděla ve svém pokoji na točícím křesle a aspon trochu se snažila udělat úkol do matematiky. "Tohle fakt nejde,na co mi to bude?!" Rozčilovala se ,stejně jako mraky venku,které začali mocně hřmít. Kolem dokola bylo prázdno, začali kapat kapky na dřevěný parapet a Nikola - holčina , jen tak seděla a koukala do tmy, s tužkou v ruce. Byla neděle, nemohla jít ven, kvůli známkám. Měla své rodiče ráda, hlavně otce, který se oní, aspon podle ní, o ní staral mnohem radši. Za pár měsíců jí bude šestnáct, říká si, že to strašně uteklo, kde jsou ty časy ,kdy nebyly žádné starosti - hádky a pomluvy? Teď jsou léta kdy už není malá holka, a ona se musela - a musí poprat se životem. Občas příjdou dobré dny ,občas vstane z postele levou nohou a dny jsou k nepřežití,ale žije svůj život. Tak jak je to podle ní nejlepší.
Seděla nad sešitem z matematiky ještě nějakou tu řádku minut, ale stejně nic nevymyslela.. Kdo si co sliboval tím, že holce bez trošky lásky k matematice připraví úlohu zcela nevyřešitelnou. Nechtělo se jí vstát a jít za otcem, protože ten by jí teď stejně neporadil. Nebo možná.. Ne, nechtělo se jí vstávat a s psíma očima prosit svého rodiče o pomoc s něčím tak nepotřebným.. jak si prozatím úspěšně s trochou naivity myslela. Okenní tabulky se pomalu otřásaly a po chvíli byly zality krůpějemi deště. Nikola odložila tužku a zasněně se koukala přes okno do zahrady. Mohla teď být s kamarádkami na shishe,ale zatím musí trčet ve svém pokoji a poslouchat za chvíli ohraný zvuk deštových kapek.
Tak si zabalila úkoly, s pocitem že stejně nic neumí,ale nějak jí to nevadilo. Byla ráda že už má klid, jen ten víkend se moc nepovedl. Pršelo, byla zima a její rodiče byli pořád někde pryč...Na zítřek do školy se moc netěšila, možná tak na své nejlepší kámoše, s kterými si rozuměla, jinak nepatřila mezi část holek které ve třídě byli. Chtěla si očas hrát s nimi na barbínky, na holky které kluky omotávají kolem prstu ,ale to jí nebavilo. Připadala si divně, sobecky a prostě to nebyla ona. Proč by si na něco měla hrát? Mít víc přátel nebo si na něco hrát?! Přemýšlela o tom,ale radši bude sama za sebe, než třeba někoho zklamat. Netěšila se ani na učení, na učitele....Vždy když se ráno probudila měla blbou náladu, musela to zapít horkou kávou a trošku se posilnit ,jinak by do školy nešla. Bydlela v Praze a chodila do školy někde na Vinohradech. Měla to tam ráda, až na pár lidí. A zítra se tam na to místo zase vrací. Nikola dojedla nachystanou večeči a šla spát celkem brzo, jen co zaklapla svoji knihu a zavřela oči, už začala o někom snít. Ráno jí vzbudil otravný zvuk budíku. Tak řinčel, řval, nadával a chtěl aby ho někdo vypnul. Nikola vstala z postele zaklapla budík a namířila si to do koupelny kde se její matka upravovala. "Svačinu a peníze máš na stole..." to další ani Nikola neposlouchala byl to každý den ten stejný stereotyp. Pak jen uslyšela něco jako "Ahoj", snažila se odpovědět ale její mamka se vyřítila z bytu nadzvukovou rychlostí. Dveře silně bouchli a Nikol vlezla do sprchy. Přemýšlela co se zase bude dít ve škole.
Vzala si svačinu ,peníze a tašku a vyšla z domu. Venku mrzlo, spoustu lidí procházelo kolem ní, byli zabalení jak na severním pólu. A to všichni. Nikola se už těšila na léto, kdy bude chodit na koupák , a kdy bude mít lepší náladu. Zima jí přišla nesmírně smutná.
Nasedla do tramvaje a měla pocit ,že jí všichni sledují, něudělala ani jeden krok ,ani si nesedla,prostě čekala až hlas z reproduktoru řekne zastávku,kde stála její škola. A dočkala se, vystoupila a už viděla první studenty. Ani je neznala, a škola ani nebyla velká. Byla ráda že má své přátele ve třídě. Kluk ,který se jí libil ,tedy nechodil do třídy s ní, chodíl o třídu výš. Jmenoval se Petr. Moc se jí libil, když kolen ní prošel hned se roztřásla, ale nedala to na sobě znát a vždycky něco odvětila,obořila se. Prostě v sobě měla jedno malé tajemství. Měla právo aby se jí někdo líbil ne? Ale chození s ním by brala hned.
Hned co přišla do třídy jí pozdravila její kámoška Síma. Hned za chvilku přišla Julie, držela v ruce kinder bueno a s chutí ho jedla. "Tak ta shisha se nám moc nepovedla....Kde si byla?" Otočil se na ní Martin a Nikol se ho lekla, takže než zbystřila byl hned otočený směrem k chlapecké části třídy. "Nemohla jsem , matka i otec mi to zatrhli." Nikol se zadívala na Týnu ,která ležela na lavici, něco si pobrukovala a měla v uších zandaná sluchátka. "Něco se děje?" zeptala se Nikol. Týna seděla v zadní lavici - sama. Na rukou měla natáhnutá potítka, občas ve třídě kolovali zvěsti a prupovídky co pod nimi má schované. Týna se bavila nejvíc s Veronikou,bydleli hned vedle sebe a znali se odmalička.
"Zemřela mi babička, a zdálo se mi o tom jak umírá, měla rakovinu." Těžko zadržela slzy, její obličej celý zčervenal a z červených očí ji tryskaly slzy. "Ja se omlouvám..prostě byli jsme ... byla to nejlepší osoba ,kterou jsem poznala....Vždycky jsem si říkávala, co já budu dělat, když tu ona nebude....?" Nikola se na ní smutně zadívala, objala jí, Týna začala ještě víc brečet a pak jí učitelka na češtinu poradila aby se šla uklidnit na záchod. To co měla Nikol zjistit další hodinu, o tom neměla ani potuchy.
Za hodinu se sešli, byla dlouhá přestávka takže odešli na zahradu, mrzlo ale měli to ve zvyku. Někdo si zapálil i cigaretu, Nikol si dala jen občasného práska. Síma se na ni hrdě koukala a pak jí odtáhla dál od party na zahradě. "Možná ti bude vadit ,co ti ted řeknu..." začala Simona, "Vím že po něm jedeš, ví to všichni, ty se nevidíš ,ale je to na tobě poznat, líbí se ti..." Nikol se začervenala a řekla že se jí prostě Petr líbí. "Simona se šibalsky usmála, a dělala největší kamárádku svými posunky a smíchem. "Mno si představ,že mě Petr pozval do kina, a pak...prostě jsme spolu začli chodit, no nemáš radost?!" Nikol tohle od Simony opravdu nečekala. Hodila cigaretu daleko od sebe, prošla kolem Simony, a naštvaně šla přes celou školu do třídy. Ve třídě byla jen Týna a Verča. Ty se na ní koukali a Nikol jen dodala. "Prostě se mi líbil a ona mi ho přebrala" Naštvaně hodila taškou o podlahu a uslyšela ten nepříjemný zvuk: Zvonilo. S “mírnou“ dávkou naštvanosti si dřepla do lavice a položila hlavu do rozházených učebnicí co se jen tak válely na lavici. „Nikolo!“ Rozeznělo se celou třídou, Nikol se oklepala a rychlostí blesku narovnala hlavu. „Ehm…uhm..já?“ Celá zčervenala a zběsile si upravovala rozcuch trčící na její blonďaté hřívě. „Tvoje známky jsou.. příšerné!“ „Ehm..moje? To bude nějaká..“ „Jde to s tebou z kopce, Nikolo.“ Řekla učitelka na chemii a v Nikole hrklo. „Ale v žákovský..“ Otevřela žákovskou knížku na straně kde byly známky z chemie. „Mám tam jedničky a dvojky.. jak jako z kopce?!“ Připadala si, že se na ní všechno valí. Nejdřív Simona s Petrem a teď tohle. Učitelka se jen blbě usmála. „Já nemůžu za to, že jsi byla minulý týden nemocná a nemáš zapsané ty tři pětky a dvě čtyřky.“ Nikole vyhrkly do očí slzy. Nevěděla, jestli brečí kvůli Petrovi nebo kvůli tomu, že nezvládá chemii, ale učitelka na ní začala ještě víc řvát: „Si myslíš, že když na mě zahraješ hru tím svým brekem, že se mi tě oželí?“ Nikole slzy zatemnily rozhled kolem. Všechno bylo rozmazané. „Ne to si fakt nemyslim.“ Dala ruce v pěst a zvedla se z lavice. „Jaký by pro vás bylo, kdyby se vám líbil jeden kluk..“ Ze zadu třídy se ozval tichý smích, ale kluky ze třídy už dávno Nikol nebrala vážně. „..a vaše kamarádka po tom, co by vám řekla, že ví, že se vám líbí by dodala, že s ním začala chodit?!“ Smetla pár věcí ze stolu, ani si nevšimla, že třída na ní i s učitelkou bez hnutí kouká a vyběhla celá umazaná v obličeji od řasenky, která se jí pláčem usadila na půlce obličeje, ze třídy. Běžela, pak si sedla ke skřínkám a z očí ji tekly černé slzy od namalovaných očí. Připadala si z části trapně , z části jí to bylo ukradené, z části nesnášela Simonu, ale také jí z části chápala...Co by udělala ona? Ohlížela by se v tomto případě na ostatní? Bylo jí to jedno, vyndala si z tašky kapesníky a jen tak seděla, zadumaná ve svých myšlenkách. Pak vyšla z budovy, měla mít ještě hodiny,ale vykašlala se na to. Vzpoměla si na Týnu, která teď musí prožívat špatné období, co je to ve srovnání s Nikolinými problémy ve škole nebo s klukem...?! Naběhla do tramvaje, cestou si utírala slzu ,která jí stékala po zmrzlém obličeji. Jela směrem domů.
Ve škole právě zvonilo , a tak studenti vyletěli ze tříd rychlostí blesku. Nektěří se bavili na chodbách, někteří odběli ven. Simona a pár dalších jejich spolužáků vyšli na zmrzlý chodník před školou. "Skočím koupit cíga, tak počkejte." řekla Simona, její kámoši se zaradovali a zámavali. Simona vyběhla na ulici, ale nekoukala vůbec okolo, ze strany se vyřítilo auto, smetlo jí, nikdo nestihl nic udělat. Jen Simona bezvládně ležela dva metry od nehody, oči měla zavřené, lidi kolem ní začali ječet, všude byla krev.
Nikola zabouchla za sebou dveře od bytu, byla ráda, že vypadla za školy, i když dřív -ale byla ráda, neměla vůbec náladu. Najednou za ní zacinkali klíče, Nikol sebou trhla, zvedla se a naproti sobě vyděla svého otce. "Co tady děláš?! Nemáš být ve škole?" řekl překvapeně otec a zouval si boty. Nikol se ho zeptala na totéž, měl být do osmi v práci. "Vyhodili mě, nechci o tom mluvit, ale co ty?! Neříkej ,že si byla po škole, známe, já jsem taky chodíval...." Nikola ho ,ale zastavila a řekla ,že skončili dřív, nehodlala nic tátovi vysvětlovat. Pak za sebou zabouchla dveře od pokoje a lehla si na postel.
Všude kolem byli policisté a záchranka. Všude byla panika, plno zvědavých lidí. Simonu se nepodařilo zachránit, silné vnítřní krvácení, zlomeniny. Její srdce už přestalo nadobro bít. Když to uviděla její matka - to její tělo - to její mrtvé, ještě chladnější, mrtvolně zkrvavené tělo - zhroutila se. Její kamarádi byli zdrceni a věděli to všichni, kromě Nikoly.Dalšího dne se Nikol probudila kolem šesté. Nemohla spát. Musela myslet na Petra se Simonou. Tak strašně jí za to nenáviděla a byla pevně rozhodnutá jí to dneska narovinu říct přímo do očí. Kolem půl osmé se vydala do školy. Přicházela ke škole a z ničeho nic se zastavila. Před školou stáli její spolužáci v černém a neuniklo jí, že minimálně polovina z nich byla pod vlivem slz. Stála jako opařená. Nevěděla co se děje. Pomalu se vydala k nim. Lekla se, protože jí ředitelka chytla zepředu za ramena. „Nikolo…“ Nikola se jí zadívala do očí. Nevěděla co si má myslet. Její spolužáci seděli na celé šířce schodů vedoucích do vrátnice školy a měli položené hlavy v dlaních nebo se vzájemně uklidňovali. „Paní ředitelko, co se tu..“ „Nikolo, je mi to opravdu líto, ale..“ „Co ale?!“ Vybuchla najednou Nikola. „Tohle všechno je jak jedna velká noční můra! Všechno se kazí! Všechno do posledního kousku! Tak co se tu sakra děje?!“ „Simona včera utrpěla těžkou havárii.“ Nikola nevěděla co říct. Prožívala to co včera. Znovu jí zastihl pláč. „Je mi líto, bylo to vážné. Na místě zraněním podlehla..“ Nikola se k ní otočila zády, hlasitě vykřikla. Sesunula se k zemi.. Nikola se probudila, seděla na tvrdé židli před ředitelským stolem. Hlava jí ukrutně bolela. Pak si vzpoměla na to co se stalo a hlavou jí prolétla bolest a strach. "Já už jí nikdy...kdybych to tušila....všechno bych jí hned odpustila...." Řekla si pro sebe a přivřela unavené oči. Bylo jí špatně. To co se stalo bylo pro ní hrozné, vůbec teď neřešila Petra. Ona je prostě mrtvá....?! Nemohla si to připustit a když si to uvědomila popadl jí hysterický pláč. Najednou přišel ředitel a podal jí horký čaj. "Je mi to moc líto, odvezeme tě domů, zůstaň zítra doma, škola bude stejně zavřená...." ředitel si sedl ustaraně za svůj dřevěný velký stůl ,promnul si oči. A ti dva se na sebe jen tak dívali.
Když dopila čaj , chystala se odejít ale přišla za ní Veronika. "Pojď, už půjdeme, doprovodím tě." Nikol měla celé nohy zkoprnělé, necítila je. To co jí převládalo byl strach a hrůza. Veronika s Nikolou nasedli připraveného auta ,kde seděla ředitelova žena. A na předním sedadle seděl Petr.
Nikol se na něj zadívala, teď už jí bylo jedno jak vypadá, co udělá nebo jak se zachová, pozdravila ho. Opětoval jí její pozdrav a pak řekl: "Pomůžeme ti s Verčou domů, je mi to moc líto. Moc mi chybí" Nikola zakroutila děkovně hlavou. "Tak mládeži, jsme tu" odvětila ředitelova žena. Všichni tři vystoupili ,a auto odjelo. "Tak jdeme, doufám že ti nevadí, že jdeme s tebou, nebudeme tě dlouho otravovat." řekla Veronika. Nikol se na ní trochu usmála jako by říkala ,že jediné co potřebuje jsou oni dva.
Když přišli domů, dveře silně zaklapli a Veronice zazvonil mobil. "A sakra....je mi to líto, táta na mě čeká před školou ,ptal se kde jsem..." Veronika se na oba dva smutně podívala , pak poplácala po ramenou Nikolu , ta se jen usmála a utřela si rozmazanou řasenku. "Budu v pohodě, drž se".
V bytě bylo ticho, jen Nikol a Petr stáli naproti sobě v chodbě. "Jéé,tak se svlečeme...jéžiš teda přezujeme....ja sem fakt blbá, prostě tady si musíme sundat boty...jo to je to správný..." Nikol se zase začervenala a položila se před oči ruku. " Jo, chápu" odvětil Petr a sundal si boty. " Máš to tu moc pěkný..." pokračoval Petr "Takový útulný". "Jen trochu větší bordel, co chceš na pití?" odpověděla Nikola. "Nedělej si starosti, svůj úkol jsem splnil. Dovezli jsme tě domů, když si se tam venku skácela ,vypadala si. "Trošku trapně...ale je mi to jedno jak vypadám..."přerušila ho Nikola. "Vypadala si roztomile" doplnil Petr. Nikol se na něho koukla. Oba dva se na sebe koukali. Ty jeho oči pomyslela si. Za jeho doteky bych dala všechno na světě. Nikol ,ale zatřepala hlavou a byla zpátky v realitě. "Hm, díky, seš hodnej" řekla a přinesla Petrovi kolu. Sedla si na postel a opět začala brečet...Když ona mi bude tak chybět! Petr si za ní sedl a objal ji.
"Víš Petře...." začala Nikola. "Tohle je těžké období, hodně se toho stalo...Musim ti říct,že se mi strašně líbíš..." Nikola to ze sebe dostala takovou rychlostí, kterou ani nečekala..."Prostě...sem do tebe celá blázen, už nemá cenu to skrývat, byla sem na Simonu naštvaná a nestihla jsem se jí omluvit a to mě právě strašně mrzí....!" Petr na ní koukal s otevřenou pusou. "Taky se mi moc líbíš..ale já ... já newim..jestli to má nějakou cenu..." Nikol se od něj odsunula, věděla .že to přehnala. Bylo to na něj moc rychlé. "Tak co je za problém?" zeptala se Nikola a koukala se do modrých Petrových očích ,které nebyli jako jindy plné radosti. "Co se s tebou děje Petře?"
Petr seděl na posteli, v očích se mu hromadili slzy.." Já už prostě nemůžu, jsem strašně vyčerpanej...prostě...já.....nakazil jsem se......mám Aids...vyspal jsem se z jednou holkou...a chytl jsem to od ní....já.....já umírám Nikolo..." Jeho slova byla tichá ale zvláštně emotivní, smutná. To co se v posledních dnech stalo bylo pro Nikolu šokující. "Dozvěděl jsem se to nedávno, ale čím dál tím víc mě to oslabuje....,ten pocit...." Ještě nikdy tohle neslyšela.....ještě nikdy neslyšela něco tak emotivního, pravdivého. Měla pocit jako by se neměla už nikdy v životě zasmát. Ona jen poslouchala, ale z očí těch dvou padali stříbrné slzy. "Budu se o tebe starat, a budu tě milovat" řekla Nikola a objala ho. "Nechci aby se ti něco stalo...chápeš?! To nebude mít žádnou cenu ten vztah!!" Petr se začal rozčilovat , začal házet věcmi. Pak se sesunul ke skříni a zabořil hlavu do dlaní. Nikola seděla na posteli a pozorovala ho. Jen tak ho pozorovala, ale věděla jednu věc. Že ho miluje.
Seděli u sebe a místností panovalo ticho. Měli si toho tolik co říct, ale situace tomu nedovolila. Nikola sklonila hlavu a beze zájmu očima kroužila po květinovaných vzorech svého jasně modrého koberce. „Nikolo..“ Z ničeho nic řekl Petr a Nikola k němu beze slova přisunula ruku. „Já nevím co mám dělat..“ Zašeptal do ticha. „Snad.. snad se vyléčíš a všechno bude v pohodě..“ Řekla Nikola a pousmála se. Petr se smutně zasmál. „Já nemám rýmu, já mám.. aids. Pomalu umírám..“ Pustil její ruku a vstal. Beze slova odešel z jejího pokoje a po chvíli se ozvalo i zachrastění klíčů. Odešel. Nikola se dívala před sebe. Z okna viděla vesele hrající si děti, běhající psi, zatoulané kočky a objímající se páry. Připadala si bezcenná. Už pomalu přestávala všechno to dění kolem stíhat, chápat.. Upustila další slzu. Takhle to nemělo skončit. Takhle to přece nikdy nechtěla. Lidé se možná umí smířit s krutou pravdou. Ale jakou krutost zažívají oni a jakou ona.. Proč je svět tak nespravedlivý a kolem ní jsou lidé šťastní a trápí se nad hádkou se šéfem. Ona se trápí kvůli smrti kamarádky a klukovi kterého miluje, ale může už jen čekat kdy přijde ta chvíle a on jí zemře v náruči..

-- O 4 roky později --

Seděla u nemocniční postele a vzpomínala jak s ním bylo krásně, nežili sexuálně ,ale to jí nevadilo. Byla spokojená i s tím jaký byl, a každou vteřinou mu pomáhala. Vzpomínala na to kdy jí to poprvé řekl, kdy se jí poprvé svěřil...Ten den kdy se dozvěděla že Simona zemřela, uteklo to, byla o čtyři roky starší a teď tu seděla u postele na které ležel chlapec.Byl vyhublí, obličej měl šedý a rty popraskané.
V bílé místnosti nahlas pípal stroj srdeční aktivity. Pořád dokola...tut...tut.....Nikol držela Petra za ruku. On se pousmál ,ale pak zase usnul, byl vyčerpaný. Jeho mladé srdce se najednou změnilo v chátrající kus něčeho... Za ten rok se Petr změnil a i Nikola změnila svůj postoj k životu...Milovala ho a vždycky milovat bude. Vytvořili si maxiální pouto, které nikdo nezlomí...Nikdy a nikdo na světě.
Najednou někdo zaklepal. Do nemocničního pokoje vešla Nikolina maminka a starší doktor držící v ruce nějaké desky. "Nikolo, je pozdě, pojď domů,vysedáváš tu celý víkend...ani si nic nejedla." Nikol otočila své smutné oči k matce a kývla. Doktor je vyprovodil.
Když nasedali do auta Nikol najednou pocítila strašnou bolest, v hlavě jí tříšklo, bílé světlo prolétlo jejíma očima a hlavou a ona ucítila strašný chlad...Její otec čekal v autě a uvidil že jeho dceři není dobře, vyletěl z auta a tak tak jí chytil. "Co ti je ,zlato?!" "Už je mi dobře, to mám určitě z hladu..." řekla potichu Nikol a pomalu nasedla do auta......Za zmrzlým sklem auta se podívala na šedou budovu nemocnice. A myslela na Petra......po tváři jí stekla další slza.
...."Doktore..dokt...., sakra kde je doktor!!!??" křičela vylekaná sestra ,která upustila leknutím jídlo na tácku... "Doktore! Petr na dvacet čtyřce!" Doktor se přiřítil z kanceláře a ukazoval sestře ať jde za ním..."
Tou dobou přijela Nikola s rodiči domů, právě otevírali dveře.
"Doktore....zvrací! Dusí se..." Řvala sestra a podepírala mi hlavu aby se neudusil a nezapadl mu jazyk.
Dveře jejich bytu zaklapli a Nikola zamířila do svého pokoje.
"Sestři, nabít na tři sta......srdeční funkce minimální....teď!!" Jeho tělo se otřásalo, a ten divný zvuk,který Nikole přišel pořád dokolečka najednou řval ještě víc......jen né tak pravidelně....
Nikola zvedla ze země knížku sedla si na svoji postel a popíjela čaj...měla chuť pořádně číst a aspon trochu si odpočinout. Její rodiče seděli v kuchyni a o nečem diskutovali.
" Nabít, teď!" Petrovo tělo opět jen tak pozvolně leželo na nemocničním lůžku, přiběhlo ještě pár doktorů a pomáhali sestřičce. "Tenhle zápas vyhrajeme my, né smrt!" křičel doktor a připravoval si rychlostí dávku adrenalinu. "Pojde asistovt, příjmo do srdce, doktore!"
Nikol otáčela stránky povinné školní četby a myslela na nemocnici...Bylo jí čím dál tím hůř...seděla ve svém pokoji ,ale měla divný pocit...
Doktor zabodl prudou ránou dávku adrenalinu Petrovi přímo do srdce, Petr otevřel oči, nahnul se z postele a tak tak ,že nespadl ho chytla zdravotní sestra. Další zvratky mu padali s úst a on začal křičet. "Prroočč..?!" "Bude dobře,Petře, musíš být silný..." řekl doktor......Petr ze sebe vydal divný zvuk a z jeho nosu mu začala kapat horká krev..a do žil se mu vléval adrenalin...
Nikol zaklapla knížku a začala chodit po pokoji, ten divný pocit stoupal...Mamka najednou vlezla do pokoje, pohladila jí po tváři a dala jí do ruky bagetu a čerstvý bylinkový čaj. "Sněz to, uleví se ti...a pokud chceš prášek proti bolesti hlavy ,tak ho máš na stole v kuchyni." Nikol poděkovala....takový pocit nikdy neměla...
Celá podlaha pod postelí byla od krve, sestřičky mu podepírali krk a přikládali led, další krev uklízeli a doktoři kontrolovali jeho stav..."Bude to dobré, je to na něm.." "Kolego udělali jsme chybu,že jsme neřekli jeho přítelkyni uplnou pravdu...." řekl druhý doktor a pozoroval Petra který byl nakloněný na postely a prudce zvracel. "Jeho srdeční příhody se v jeho stavu stávají, možná ano..ale měli by zbytečné obavy..."
Nikol kousla do bagety naplněné šunkou. Ale ten divný pocit.....opět si lehla na postel a relaxovala...
Stroj srdeční aktivity se najednou prudce rozzářil a na jeho displeji svítila zelená linka, byla rovná jako kdyby jí udělali pravítkem...Ani jedna odchilka..zvuk byl rychlí a neměnil se.....jen ten stereotypní zvuk..tůůůůůůůůt................Doktoři opět píchli adrenalin,ale zvuk se neměnil...Petr s celým obličejem od krve zabořil své prsty do polštáře .... a naposledy vydechl....Jeho jiskra v oku zmizela, jeho tělo uplně zchladlo a jeho srdce přestalo nadobro tlouct.....
Nikola dojedla bagetu a v tom jí začal svítit display u mobilu. Přijala hovor. „Slečno, tady.. doktor z..z.. nemocnice..“ „Ano?“ Nikole se trochu rozklepal hlas. „Už.. už… my se snažili.. opravdu jsme se snažili..“ „CO JE S NIM?!!!“ Nikola zařvala a dala se do hysterického pláče. „Je nám to opravdu..“ Nikola ukončila hovor. Vyběhla z domu a nasedla do tramvaje směrem do nemocnice. Oči měla promočené a celá se klepala. Nechápala to. Nechápala nic. Život jí nastavil ty nejhorší skutečnosti co mohla očekávat. Osud jí vzal kamarádku, teď už i přítele. Ne, nemohla se s tím vyrovnat. Petra viděla před odchodem z nemocnice živého. Jak je možné že teď.. už není…? Vyletěla z tramvaje jako blesk. Neřešila jedoucí auta po silnici přes kterou běžela, a tak skoro ani nevěřila, že jí přeběhla živá. Proletěla vrátnicí a zastavila se až ve čtvrtém patře u pokoje, kde při poslední návštěvě ležel Petr. Postel byla prázdná, sestra povlékala nové povlečení. „Já..já..Nikola..“ řekla úplně zmateně. Setra položila nově povlečený polštář na své místo a došla až k Nikol. „Je mi to vážně líto..“ Zadívala se před sebe. „Tady ale nemůžete být. Přivezou nového pacienta..“ Do místnosti vstoupil doktor. „Slečno, pojďte se mnou..“ Nikola se otočila a následovala tiše doktora. Nevěděla co má říct, Petr tu nebyl. Tak kde ho může ještě naposledy vidět?! „Je po všem. Petr zemřel.. je nám to všem opravdu líto, ale už se nedá nic..“ „Jasně! Nedá se NIC dělat. Mě je to jasný..!!!“ Zvýšila Nikola hlas. „Chci ho naposledy vidět!!“ Doktor zavrtěl hlavou. „Už ho tady nemáme..vykrvácel..tady..“ Ukázal na zem, kde bylo ještě plno stop po nesmyté krvi. Nikola si dala ruku před pusu a sesunula se po zdi na zem, kde zůstala třesoucí se v breku klečet. „Dělali jsme s doktory co se dalo do poslední chvíle. A on bojoval. Pořádně bojoval. Ale krvácel, šíleně moc. Zvracel.. prostě takový konec pro tak mladého chlapce. Je to strašné..“ Nikola ho vůbec nevnímala. Svíjela se v pláči na zemi. Osud si přál aby měla tolik zraněné srdce. Proč,.. to nikdo nevěděl..
Ve dveřích jejich bytu stáli doktoři. V chodbě stáli Nikoliny rodiče a děsivě si prohlíželi doktora a Nikolu. "Co se stalo...?" zeptala se tichým hlasem matka. Nikola už neměla sílu mluvit a doktor jen pokývnul hlavou. Její matka veděla co to znamená. Znamenalo to, že byl Petr mrtvý. Mamka objala Nikolu ,která opět propadla v hlasitý nářek..."Když..j-á h-o tak milo-val-a.....!!". Její mamka jí chtěla za každou cenu nějak pomoct, věděla že to pro Nikolu není jednoduché. To ona v jejím věku nezažívala taková trápení....proč Nikola, ptala se sama sebe, proč ona..? Proč moje dcera....? Obě dvě tam jen tak stáli , objímali se a cítili svá bušící srdce.
Doktor za chvilku odešel. Dveře zaklapli a Nikola zapadla do svého pokoje. Její otec si jí prohlížel, pak zavřel dveře a nechal Nikolu spát.
...."Nikol...nechci tě budit...ale..." ozvalo se najednou a Nikol viděla před s sebou tvář svého táty. "...máš telefon, volá Petrova matka...myslím že bysis s ní měla promluvit" "Ano?" řekla tenkým hlasem Nikola. "Tady je Petrova maminka....." když to dořekla, začala zase brečet... "Petr vám tu nechal dopis, chtěl abych vám ho dala ,když.....ze-mmře...." její hlas se chvěl a Nikola jen poslouchala. " Sejdeme se , a já vám ho pře-d-ám...dobře?...?" "Samozřejmě.....je mi to moc líto,milovala sem ho....ale mateřskou lásku nepřekoná jen tak něco......"...řekla Nikola a zachvěla se...byla promrzlá z noci, měla ukrtnou žízeň a celé tělo jako by se jí svíralo. "Byla jsem moc ráda,že si vás Petr našel....Tak dnes ve tři na Vyšehradské?" "Dobře, platí...děkuju, naschledanou..." Nikola zaklapla telefon a přemýšlela co by jí tak Petr dal....Kdyby tu spíš zůstal s ní...to by pro ni byl největší životní dar.
S jeho matkou se sešla v dohodnutou dobu, ta jí jen předala dopis a políbila ji na tvář. Nikola zpátky nasedla do tramvaje a jela domů. Ve zmrzlých rukou držela dopis...Přemýšlela...a při té představě že už tu sní Petr nikdy nebude se zachvěla a z jejich očí padali velké slzy.
Když přišla domů, uslyšela z kuchyně jen zvuky z televize. Nikdo nebyl doma a tak se rozhodla že zasedne do obývacího pokoje a otevře dopis. Rukopisem v něm bylo napsáno: "Lásko...pokud tento dopis čteě, už tu s tebou na tomhle světě být nemůžu.....Choroba mi to nedovolila....A nevím jestli si to zaslouším, ani jeslti si to zasloužíš ty....jediné co vím, že tě nadevšechno miluju. Zůstala si při mně a toho jsem si strašně moc cenil....Už ti nikdy neřeknu jak moc tě miluju, ale ber tento dopis jako důkaz.........na přiloženém listu ,máš číslo účtu a poslední výpis , asi od 14ti jsem šetřil na tomhle účtu,občas mi tam i rodiče něco poslali..., teď jsem ho převedl na tvoje jméno, všechny ty peníze jsou tvoje....Miluju tě.....Petr." Nikol upustila dopis a zabořila hlavu do dlaní.....její pláč byl slyšet asi po celém domě...Pak zase uchopila dopis, utřela si tváře umazané od řasenky a vytáhla z dopisu další papír. Uviděla ,že na Petrově účtě je něco přes půl milionu....
Nechápavě koukala na číslo na účtu.. tolik peněz to snad.. matně přemýšlela, jestli si je vůbec může nechat.. nevěděla co má dělat. Seděla bezradně nad dopisem a pořád dokola si ho četla. „Miluju tě..“ pořád si tahle dvě slova opakovala a měla co dělat, aby slzy nerozpily papír s číslem účtu ani samotný dopis. Do hodiny vyrazila do banky. „Dobrý den, já jsem Nikola..“ Ani nestihla říct svoje jméno a už si jí mladá žena odváděla do kanceláře. „Od Petra..?“ Pousmála se a podala jí propisku a nějaký formulář. „Ano..on totiž..“ Vytáhla z kapsy kapesník a utřela si s ním oči od začínajících slz. „Já vím.. proto také všechno převedl na vás..“ Nikola si v duchu říkala, že je to snad jediná osoba která je v klidu. Zemřel, tak si tady prosím vás vyplňte ten formulář a jsme dohodnuty.. Zvláštní, i když by onoho zemřelého jako pracovnice neznala, snad aspoň ta slova jako “je mi líto“.. ale to se tady asi nenosí.. „Uhm.. jistě že..“ Pustila se do vyplňování formuláře. Byla to jen jedna A4, takže nic šíleného. „Petr..víte, on psal, že už je všechno vyřízené.. proč teda tohle?“ „To je jen taková formulace..“ Vzala si od ní vyplněná formulář a Nikola čekala, až jí přinese kreditku.. Celou tu dobu na něj myslela.. jak se asi teď má? Možná.. možná je to pro něj vysvobození.. Dala se znovu do usedavého pláče.