K čemu je otázka PROČ?

Ten den, hodina, minuta, okamžik, kratičký záblesk... Vše se bude promítat do komůrek mého těžce sešívaného srdce ještě dlouho, nepochybně až do chvíle mé záhuby. PROČ? A o tom to je! K čemu ta otázka?
Jednoho líného podzimního večera: sedla jsem si na postel, podbarvila jsem atmosféru v místnosti kapkou hudby a zavrtala jsem čenich do stránek své pavučiny vetkané do listů deníku. Každý z nás je totiž pavoukem spřádajícím svou síť života- něčí je stříbřitá plná kapek rosy a pletená pečlivě s láskou, jiný rychle prosviští a stvoří jen nesourodý šedý chumel, který se mu dost těžko rozplétá v záchvatu snahy napravit chyby. Za jednotlivými slovy a větami se v mých očích střídaly jednotlivé výjevy mísící se s výrazy smutku, radosti, zlosti nebo naopak lhostejnosti, prázdnoty a pobavení. Co všechno tyhle oči viděly? Žádný člověk nepochopí atmosféru těch událostí z počmáraného papíru, tohle nedokáže, byť sebelépe napsaný zápis, nikdy. Jen já sama jsem to chápala, protože to já jsem to vše zažila a tohle byl jen způsob, jak to vidět znovu a snažit se analyzovat, JAK se v mojí síti udělal suk. Možná mi není souzeno pochopit, kde. Proto prosím ty, jež mají právo soudit, čtěte a řekněte: "Proč?".
Byl tu od malička, ve školce si se mnou povídal, ve škole mě bránil a v běžném životě, stále při mě, zvládal moje problémy a já mu na oplátku pomáhala s těmi, jež se snažily jako závaží stáhnout dolů jeho úsměv. Ne, neměla jsem nejlepší kamarádku, měla jsem víc. Držel mou ruku a ujišťoval tu věčně vystrašenou holku, že když se bude smát, bude se svět smát na ni. Nikdo nechápal, že to je opravdu "jen" přátelství. Přesto to pro nás bylo nejvíc, co jsme kdy komu dávali. Jak se stane, že dvě bytosti spojí téměř v jednoho tak silné nadpřirozené pouto?
Jako by to bylo včera, seděla jsem v pokoji a malovala mozaiku ze svých snů, když se mi udělalo špatně, hlava se mi točila, třásla jsem se a před očima se mi promítl obraz jeho tváře v bolestech. Necelou hodinu později zazvonil telefon. Volal jeho bratr. Zněl rozrušeně, ale vyslovoval zřetelně. "... Chce tě vidět, ptá se po tobě. Do cesty mu vjel motorkář a on musel strhnout auto do pole. Bohužel se potkal se stromem, ale naštěstí ne napřímo. Je jen hodně pobitý, ale naštěstí to není vážné..." Stihla jsem říci jen "Díky moc! Jdu tam. Zatím ahoj a měj se!" a téměř ve stejné chvíli jsem byla nasoukaná v kabátu. Cestu jsem znala už pozpátku. Několik pádů ze stromu s následovným střetem s tvrdou zemí, pár menších nehod na bicrossu a podobných následků naší hyperaktivity už ve zdejší nemocnici skutečně zaznamenali. Byli jsme prostě dvojka k nezaplacení...
Vcházím do místnosti a čekám to nejhorší- hromádku peřin schoulenou na posteli, smutek, řeči o tom, že si z toho nemám hlavně nic dělat, znám ho. Vím, že když se cokoliv stalo, neozval se, nepřišel, měl výčitky svědomí, že mě to trápí. Vždycky měl pravdu, přece jen mne zná. Tentokrát se ale
neštěstí v jeho očích nekonalo. "Tys přišla! Myslel jsem, že už tě neuvidím, že ti to neřeknu. Je to zvláštní, ale cítil jsem tě, když se to stalo. Je to možné? Neumím to vysvětlit!" Z křesla jsem přelétla přímo k němu a chytila ho za ruku. "Je to možné, ani nevíš, jak jsem ráda, že nejsem blázen. Stalo se mi něco podobného." Tohle ale nebylo to, co jsem ti chtěl říci. Já jsem tě chtěl požádat, jestli by jsi z přátelství nechtěla udělat něco víc. Jestli by jsi nechtěla se mnou chodit. Bál jsem se následků, ale mnohem horší je trápit se tím čekáním a nejistotou. Pověz pravdu, hlavně nemlč a nelži sama sobě za žádnou cenu." Dlouhou dobu jsem měla v sobě vnitřní zmatek a nevěděla jsem, jestli mlčet nebo mluvit nebo co se bude dít, když se rozhodnu vykřičet pravdu ku světu. Asi nemusím říkat, jak jsem zareagovala. Odpověď byla samozřejmě kladná.
Čeho jsem se vlastně tak moc bála? Možná, aniž bych tušila... Trpěla jsem natažená v útrobách "smrtelného lože", bylo mi špatně. Od samého svítání až doposud mne hnala kupředu myšlenka na to, že večer, večer budeme spolu a zamíříme vstříc hvězdné obloze. Na vysokou školu jsme se každý vypravili za svým snem. Tím mým byla žurnalistika, on si zvolil cestu specializace přes počítače (obor nikdy nebudu vědět přesně, cokoliv z tohoto tématu je mi španělskou vesnicí). Zazvonil telefon. "Ahoj princezno! Dnes asi nestihnu přijít, nevadí?" "Ne, já to nějak zvládnu. Copak vyvádíš?" Aale... seminárka, znáš to. Nic záživného." No co na plat... "Oki, tak utíkej ať má odvedená práce co nejlepší výsledky, ju?! Papa a měj se. Líbám" "Já tebe taky, pa!" Sesunula jsem se zase zpět a zmáčkla tlačítko ON na přehrávači. Dám si relax večer, zítra bude lépe. "Cleo neřvi tolik! Vždyť už jdu!" Tak k relaxaci budu muset připojit procházku se psem. Otevřu dveře do chodby a přidělávám čubině vodítko k obojku, když se mi zatočí hlava a já se zklátím k zemi. Okamžitě ale vím, co to znamená. Vize v mých očích, ten obličej, ta bolest, něco se stalo. Tentokrát mne ale neopouští tak rychle, jak přišel, je ve mě...
Zběsile jsem vyběhla k němu domů. Nikdo mě ale přivítat nepřišel. Nezbylo než zavolat pana domácího, ten má druhé klíče. Čím asi to, že mi nevěří ani slovo? Po třičtvrtě hodině proseb a slibů se podvolil myšlence, že za průzkum nic nedáme. Vylovil tedy tlustý svazek a po další chvíli řinčení zvonku otevřel dveře. On tam ležel v kuchyni na ledové zemi, v ruce svíral lahvičku s prášky a byl naprosto bez života. Byla jsem si jistá, že je příliš pozdě na to, aby se vrátil mezi nás. Proč?
Už nikdy se nevrátí, vymazal mi z cesty naději a lásku. Nechal mě tu, samotnou, stále ničemu nevěřící, zhroucenou, nezabývající se tím, jak bude vypadat moje pavučina. Den po dni ubíhá a já tě tu vidím. Jsi všude, napořád uzamčený v mém srdci, hlava se mi točí a vidím ten výraz. Čeho jsem se vůči tobě dopustila? Každičkou jednu chybičku, kterou najdu si tisíckrát vyčtu a přesto vím, že to nebyl ten důvod. Proč jsi mě tu nechal? Myslel jsi na mě?
K čemu je otázka "proč?" ? NIC mi už nedá zpátky...