Pavoučí poukání a čičí vrnění

Právě jsem vyšla z koupelny. Po pažích a bocích mi ještě stékají pomalu vychládající kapky vody. Když jsem vlezla do sprchového koutu, první, co jsem jako pokaždé za posledních pár dní udělala, bylo, že jsem zvedla hlavu a podívala se do rohu. Stále tam byli. Pavouk Pou a pavouka Pouka. Nedávno k nim přibyl ještě drobek Poupě. Je to milé sledovat tuto šťastně se rozrůstající rodinku. Z počátku byl Pou sám, tak jsem za ním občas zašla a popovídali jsme si. Dělala jsem si o něj starost, většinou jsem totiž mluvila já, on jen zasmušile seděl a mlčel, občas se na svých dlouhých nohách tiše zhoupnul do rytmu vyprávění a zase se schoulil do klubíčka své samoty. To se mělo změnit příchodem Pouky, Pou náhle ožil a stal se naráz úplně jiným pavoukem. Našel si nové a výhodnější místo pro pavučinu, sítě tkal pevnější a hustší a vůbec vykazoval veškeré známky toho, že se cítí skutečně šťastný. A pak přišel na svět i Poupě a Pou jen zářil. Každý den se na ně dívám, ale už nic neříkám. Není to potřeba.

Nevím, je mi tak zvláštně, asi si půjdu lehnout. Pokaždé, když se zanořím do peřin, uvelebí se na mě kočička Čertík. Je to bezva, já jen tak ležím a Čert vrní a vypráví a vrní a šeptá staré kočičí příběhy a pohádky. A ví, že já sice nic neříkám, ale poslouchám bystře. A s díky.