Naivní absurdita

Naivní... Tak strašně moc. Předčasná radost a brzké navrácení se do reality. Zase za to můžeš ty! Venku začíná obloha blednout a já tu ležím na stole. Upřené oči na obrazovku svého počítače. Spíše na svoje ICQ, kde září zelená kytička s tvým jménem. Nebudu ti psát dneska znova. Už né. Stačil jen pozdrav a na druhém konci mlčení. Ticho. To ticho slyším i tady. Bodavé ticho, přerušované jen šumem počítače.
Sklopým zrak od obrazovky. Bradu mám podepřenou rukama. Ještě počkám. Chvíli vydržím! Přemlouvám se těmito větami útěchy. Ale moc dobře vím, že se stejně nic nestane. Nebude mi tu blikat vzkaz s jeho jménem. Možná až se jednou bude nudit... Vlastně mě to dost i mrzí. Byla jsem naivní a nikdo mi to nevymluví. Hloupej nápad ti psát. Nevykašlat se na to, jak jsem dávno chtěla. Až se potkáme a ty se na mě podíváš. Nebude to pohled veselosti, vřelosti jakou si u mě přes psaní poznal. Bude to pohled, který tě bude mrzet. Třeba si to časem uvědomíš, ale asi už bude pozdě. Já chci zapomenout. Musím...!!! Vysává to ze mě energii. Život... Sice bez tebe nedokážu žít, ale bude to míň bolet než, když se na tebe budu dívat.
Celý mi to přijde jako absurdita. Otazníky. Byla jsem mockrát zamilovaná. Nešťastne, jak jinak. Ale nikdy mě to nezasáhlo tolik. Dokázala jsem na ně zapomenout, ale ty asi budeš vzácný exemplář. Možná brzo vyhynulý druh. Či snad jediný z druhu. Vždycky jsem chránila zvířata, ale přiznám se. Ty by si byl mou první kořistí. Můj první úlovek, co bych zabila. Nezasloužíš si to, vím. já si nezasloužím tebe, ale pořád nechápu proč. Pořád mluvím o tom samém. Ano, o tobě. Nikdy se tyhle povídky nedostanou k tobě. Budou jen bolestnou vzpomínkou na tebe. Připomínkou, že jsi existoval a něco pro mě znamenal. Měla bych to ukončit, ale není to lehký. Je potřeba uzavřít kapitolu, jít dál. Děj se stává stereotypním a já jsem v nejsilnějším proudu jeho víru. Musím bojovat, odpoutat se.
Tohle není vymyšlený děj. Ale krutá realita. Tak proč jsem pořád tak naivní?.... Změní se to nikdy...?