To se prostě nedělá!....

Vzpomeň si, jak jsme se seznámili...
Stál jsi tam...kolem tebe spousta lidí a tys jen stál... a nevěděl co dělat...kam se vydat..."nováček" v cizím městě... Zahlédla jsem tě....a ty mě...Svět se náhle jakoby zastavil. Podíval ses na mě těma svýma velkýma, krásnýma modrýma očima. Usmál ses. Oba jsme najednou věděli že nastala ta chvíle. Osudová chvíle. A že my dva patříme k sobě. Pomalu jsi šel ke mně. A já myslela, že snad srdce ze mě vyskočí....radostí....že se rozplnyu, když jen promluvíš...

A teď? Teď je všechno ztraceno! Navždy. A i kdyby ses ke mně chtěl vrátit....já ne! Neodpustila bych ti to, cos mi udělal. Tohle prostě není fér! To se fakt nedělá! Myslel sis snad že to nevidím? Nevidím jak se k ní přibližuješ? A šeptáš jí cosi do ucha? Začli jste se oba smát a podívali se na mě... Ale jo. Věděl jsi že to vidím. A že trpím. Dělal jsi to schválně! Ale proč? Vždyť jsem ti nic neudělala a myslela si že nám to spolu skvěle klape. Ale asi ne...zmílila jsem se v tobě. Nikdy ti to neodpustím!!!