Prosby k mrtvé osobě

Plakala. Seděla na hrubu své babičky a plakala. Byla na hřbitově sama tak svou uplakanou tvář neskrývala. Potřebovala se někomu svěřit, ale neměla komu. Ten člověk který ji vždycky vyslyšel byl teď na popel a pod zemí. Otřela si mokré tváře a zavzdychala.
"Proč?" promluvila do ticha hřbytova.
V duchu si pokládala otázku proč je tak odlišná od ostatních. Podlomila se jí ruka a odřela si loket. Dlouhé světle plavé vlasy, na které byla hrdá, jí spadly ze zad do čela. Z očí, tak podobných studánce za půlnoci, spadaly slzičky které se třpytily jak perly v moři. Spolu s vlasami spadaly na mramor.
Od její smrti uplynulo skoro 5 let a ona se teprve dnes odvážila sem zajít. Byla na střední a škola na ni měla velký vliv, za ty dva roky se z veselé, bezstarostné dívky stala zombie. Dřív neznala deprese, teď to byla její každodení nálada. Ze světlých barev přešla k šedé, hnědé a černé. Nebyl den aby neměla na sobe černou.
Ruce, položené na šedém mramoru, se chvěly. Chtěly někoho obejmout. Ale neměla koho, znovu se vrátila myšlenkami o 4 měsíce zpátky kdy byla šťastná. Odhalila světu jizvy které tvořily nápis: Love is dead. Pro ní už city neexistovaly, ne když si myslela že z lásky dokáže člověk odpustit všechno. Mílila se, jako vždycky.
Havran, černý krásný havran přistál vedle ní a začal hledat něco k jídlu. Otočil svá temná očka na ní a zakrákal, jí to znělo jako slova z mládí: Neboj holčičko, vždycky bude dobře. Možná to platilo když bya malá a bezstarostná, teď na sobě měla břímě zvané život se kterým se nedokázala táhnout. Věděla že je krutý a nebezpečný, ale také věděla že život dokáže být i krásný. Rozdělila si ho na dvě části: Šťastný a krutý. Věděla že první část už má za sebou, teď jí čekala ta krutost.
"Babi, proč je život tak krutý?" podívala se na její fotku.
Havran přišel blíž, pořád jí pozoroval a pro ní byli jeho oči povědomé. Zahleděla se do nich, pozorovala v nich svůj odraz. Odraz se změnil, viděla sebe v poslední chvílí s babičkou. Najednou jasně slyšela co jí tenkráte babička řekla: Neboj se života i kdybys neměla ani jednoho kamaráda, já budu pořád s tebou. Nikdy nebudeš sama, budu tě provázet krutostí života. Věř mi že život máš bezstarostný jako malá, potom rosteš a poznáváš i jeho horší stránky. I když se s nimi nebudeš umět poprat, jdi si dál za svím, jednou budeš mít krásný život. I když s tebou nebudu, nezapomínej. Prokaž mi ještě než umřu laskavost.
Ano babi?
Nestříhej si vlasy, myj je heřmánkem a splachuj citronovou vodou. Vždycky když se o své vlasy budeš starat vzpomeneš si na má slova.
Vzpomněla si, byli to babiččiny oči. Jak by mohla zapomenout, lehce havrana pohladila a do ticha hřbytova pronesla poslední slova: Díky babi.
S úsměvem se vrátila domů. Na hřbytov začala chodit často, havranovi nosila droby, babičce přinášela květiny a vždycky jí rozsvítila svíčku.