Dneska je krásný den..

„Pláčeš?“, zaslechnu kdesi za sebou jeho hlas.
Neodpovídám a jediným rychlým pohybem si otřu oči. Jako by to něco mohlo změnit. Sedím k němu otočená zády a on se dívá z okna do zahrady.
„Pláčeš?“, opakuje znovu po chvilce mlčení. Nyní to však není otázka, je to konstatování.. Pravdivé a kruté.. A jemu je to jedno..
Stále mlčím a pohledem se vpíjím do dřevěné podlahy přede mnou.. Nezeptá se mě, proč pláču. Nezeptá se co mi je. Nezeptá se.. Nikdy se nezeptal.. –Měla bych si snad zvyknout?..
„Dneska je krásný den.“, přeruší znovu ticho, rušené jen mými vzlyky, které již nedokážu dále skrývat. Vzlyky, které on již tak zkušeně ignoruje..
„Nechceš jít na zahradu?“, zeptá se znovu a já vím, že se při těch slovech konečně otáčí.
„Půjdeme?“, pokračuje a v hlase mu zřetelně zaznívá výsměch a snad pohrdání. A já stále pláču. On dobře ví, jak mi ubližuje.. Moc dobře to ví. Chce abych trpěla.. Nevím proč. Já za to přece nemůžu..
„Co?“, jeho tichá slova se místností šíří jako rychle letící ostré dýky, které svůj cíl znají dávno dopředu. Je jím mé srdce..
„A.. –ano..“, podaří se mi nakonec vyslovit, i když se mi vlastní hlas strašně třese.
„Tak půjdeme..“, teď už stojí přímo přede mnou a ty jeho jasně zelené chladné oči mne nelítostně probodávají. Čiší z nich nenávist a opovrhování. –Jako bych za to všechno mohla já.. Ale já ne.. To přece on.. On řídil..
Pomalým krokem dojde až ke dveřím a naoko starostlivě mi je rozevře. Všichni si o nás myslí kdovíjak jsme přes to všechno, co se stalo, šťastní.. Ale všechno je to jen jedna velká lež. Lež!.. Když je zde nějaká návštěva chová se jako ten nejoddanější a nejvíc milující manžel na světě, ale to vše je jen přetvářka. Nikdo však ten závoj temnoty neodhalí. On to nedovolí. Nikomu..
Pomalu směřuji toho svého kolečkového doživotního nepřítele do těch otevřených dveří. On se mi nesnaží pomoct, jen se němě usmívá mému snažení. Mému trápení..
„No vidíš. Učíš se.“, prohodí když se mi konečně podařilo dostat se i s tím pitomým vozíkem ven. Možná bych měla být ráda za to, že to řekl.. Ale ten jeho tón.. Vysmívající se krutý tón..
Mou tvář stále zaplavují slzy, ale přesto se donutím ke slabému úsměvu: „Děkuji.“
„Není za co, zlatíčko.“, dává mi jasně najevo, že skutečně není za co..
„Tak, kochej se.. Já jdu na chvíli pryč. Brzy se vrátím.“, pohlédnu na něj, ale na jeho obličeji znovu pohrává ten nehezký provokativní úšklebek, který již tak dobře znám. Je schopný mne tu nechat několik hodin.. A přitom může být v klidu, protože dobře ví, že to nikomu nemůžu říct..
K telefonu v domě se nedostanu a on koupil domek na samotě – prý aby mi příroda pomohla se odpoutat od mého trápení – takže se nikoho ani nedovolám..
„Sbohem, miláčku.“, zaslechnu ještě a pak matně zaslechnu jen zvuk startujícího auta venku před domem..