Moje babička
Moje babička
Anotace: Znáte ten pocit, když se vám něco honí hlavou a vy to musíte dostat ven? Tak tohle je ono..mě je to jedno, jestli to přečtete, dlouho jsme uvažoval to sem dát, možná to je chyba...asi to nedokážu nikomu říct, aniž by se mi neklepal hlas, tak proto asi
Do nemocnice jsem jel až za týden, mezitím proběhly Vánoce. Dárky jsem si dali druhý den v igelitových taškách a nikdo neměl chuť je otevírat. Mamka celý Štědrý večer probrečela a druhý den k nám na oběd přijel děda. Musel jsem jít pryč. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jaké to je, když se řekne, že někde je s někým celý život. V ten okamžik, když jsem viděl, jak se mu třesou ruce a hlas se mu pláčem klepe, jsem to pochopil. 49 let od svatby…
Cestou do nemocnice jsem si říkal, že to nebude tak zlé, ale hned při vstupu na oddělení neurologie, mi bylo jasné, že je. Pacienti, kteří se neploužili v chodítkách po chodbě, jen leželi a já se snažil nedívat pootevřenými dveřmi do pokojů, které jsme míjeli. Prázdné pohledy, nehybná těla, která stihl stejný trest s názvem mozková příhoda. Babička nás nepoznávala, poznala jen mamku a vůbec nevěděla, co se stalo. Nemohla mluvit, nebo jen stěží. Pravý koutek měla dole, to od toho, že ochrnula na pravou polovinu těla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě před pár dny aktivní člověk a dnes jen tělo, co se samo ani neotočí. Stál jsem tam a díval se na ostatní pacientky. Všechny stejné, nikdo nemluvil, jen sem tam někdo zakašlal. Nevěděl jsem co dělat, říkat, jen jsem tam se sestřenicí stál a když jsem se na ní podíval, bylo mi jasné, že ani ona neví. V ten okamžik jsem si přál zmizet a tohle nevidět….
Teď je to přes čtyři roky. Babička umřela v září 2006. Nedávno jsme vzpomínali a já začal uvažovat, co to pro ni muselo být za život ty skoro tři roky, kdy vlastně téměř nežila. Honí se mi to hlavou, a i když mi teď není nejlíp, když to píšu, vím, že tohle jsem prostě musel napsat, tak se nezlobte. V sobotu jsem byl u dědy, v srpnu mu bude 85 a mě napadá při pohledu na babičky fotku a parte, které má vedle, co to musí být pro něj...
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Vím, že to je dosti trapný, ale já se u toho rozbrečela! Máš moc krásný sloh!
Můj praděda, měl rakovinu střev, a ikdyž jsem ho moc neznala, na jeho pohřbu jsem se rozbrečela, pohřeb byl v kostele, ráda na něj vzpomínám, a každou neděli, chodím zapálit svíčku k jeho urně!
Měj se hezky, a řekni dědovi, že je to silnej chlap! Potřebuje hlavně oporu svých blízkých!!!
08.12.2008 20:15:00 | ZuzInQa
Prožila jsem to samé se svou tchyní, která prodělala těch mozkových příhod 5. Po každé další to bylo horší a horší, a po té paté, už jen ležela, mluvit nemohla, s jedním mrkajícím okem, a úsměvem pro změnu ochablém na levou stranu. Človíček jako malé dítě, odkázaný na cizí péči. Mixovala se strava, přebalovala a myla na posteli. Vzali jsme si jí domů, a doma jsme ji měli půl roku. Umřela doma a snad byla ráda, že byla mezi svými. Taťka jako tchán, maminku přežil o 3 roky. Stávalo se mu, že se v noci probudil a slyšel, že ho mamka volá. Byli spolu 59 let. Měli moc krásný vztah.
Musíš teď mít jen trpělivost s dědou a je dobré o babičce mluvit a vzpomínat než se tím uvnitř dusit.
Omlouvám se za dlouhý komentář.... pozdravuj dědu.
22.09.2008 20:12:00 | zafira
Nebudu zde psát o svých babičkách. Tuto situaci neznám, možná ani ne ten pocit, když vidíš v očích člověka tu lásku a vše kolem, když odejde nebo odchází jeho nejbližší po dlouhém čase, který patřil pouze jim. Možná od prarodičů z jedné strany, ale od svého dědy, který mi neustále vtlouká, ať za ním nejezdím, že nejsem žádaná si to nedokážu představit. Při nemoci se jeho chování změnilo, ale pouze do doby, kdy se stal opět zdravým a tzv. zubatá již u něj nestála. Nechci zde psát své životní situace..to vůbec ne...snad Ti jen poděkovat, že jsem po dlouhé době četla něco, co mi otevřelo oči ještě více. O tom jaký je život a tedy jak já ho chci i brát..nuže není to tedy vůbec chyba, že jsi se rozhodl to napsat.
09.08.2008 21:43:00 | klaris.mertlice
Moje praprababička se dožila 103 let. Pořád byla čilá a pak to najednou přišlo. Napsal si to moc hezky a babička by za to byla určitě ráda.. Nedokážu si představit takové nijaké tři roky.. muselo to být strašné.. ale doufej, že teď je někde, kde je jí líp :)
24.05.2008 18:05:00 | Bubble - miluje - slunečnice
Děkuju za tenhle komentář. Někdy taky přemýšlím, co čeká na mě. Obdivuju dědu za to, jak to zvládá a obdivuju tu paní, o které píšeš. Někdy to je neuvěřitelné, co někteří lidé dokáží. ještě jednou díky, před chvílí jsem to chtěl smazat, nevím proč, prostě záchvěv mysli, ale jsem rád, že to snad někomu pomůže...měj se
21.03.2008 21:48:00 | bez nápadu na přezdívku...
Je to těžké. Znám to. Moje babička Marie byla do poslední chvíle (94) inteligenčně v pohodě, ale posledních pár let skoro nechodila a poslední rok jen ležela a nemohla ani sedět. Druhá babička Jarmila je na tom pohybově dobře - je jí(87), ale ztrácí se nám do myšlenek pětiletého tvrdohlavého děvčátka. Obě babičky mám ve vzpomínkách jako silné, veselé a obětavé ženy. Nevím co je horší,přestat se hýbat a vědět o tom, nebo přestat myslet? Denně se ptám, co z toho čeká na mne. A ptám se proč? odpověď je snad jen jedna. Proto,aby se člověk naučil bojovat a proto, aby naučil bojovat své potomky. Jednou mluvila v televizi jedna slepá žena. Oslepla ve 40ti letech a byla veselá a plná života. Ptali se jí,jak je možné, že to zvládla, tak lehce. Odpověděla, že to nebylo lehké, ale když v nemocnici plakala, uvědomila si, že má možnost něco naučit své děti - ukázat jim, že se dá se vším bojovat a že to chce jen trochu odvahy. Chtěla, aby až jejím dětem bude jednou zle, aby si řekli: máma dokázala překonat i slepotu - já si s životem poradím taky...
Nejhůř je asi tvému dědovi, nedovol mu myslet na to že je sám. Každý úsměv který se na jeho tváři objeví je pohlazení.
Píšeš moc hezky a jemně. Piš dál - pomůžeš sobě i těm, které trápí podobné smutky. :-)
21.03.2008 21:41:00 | Varda