Očekávání

Malá mořská víla se něžně sklání nad hladinou. Její filigrány pohlazené tělo se vzpírá osudu už celou věčnost. Přetrvávala v té pozici od doby, co ji ulili.
Věk.
Světlo.
Shakespearova láska zakódovaná v krucáncích a krajkách.
Mosazná socha v Kodani na břehu Atlantiku. Známe se od dětství. Tiskla jsem svou dětskou ruku k její vždy. Vždy, když jsem potřebovala sdílet s někým trápení.
Ona se trápí. Já to vím. Skřítci vytepali její skelné oči. Sochaři sochali ploutve.
Zrůda. Krása.
Zapomnění.
„ Je ti zima.“ zašeptala jsem jednou. Dánsko chladilo. Svět chladil. Život však naše dvě srdce hřál v naději. V nekonečné mase naděje. V mase modři jejich očí. Jejich očí, panenek, víl…
„ Nešediví ti vlasy, malá mořská vílo.“
Láska.
„ Chybí ti láska?“ šeptávám teď. To mně chybí láska. Semínko, které jsem jí včera uložila v úschovu je dnes bílým pápěřím. Bylo to výjimečné semínko a teď je to krásné pápěří.
Lýtko a paži vystrčené k jižní straně má poslední roky světlejší. Sluncem opálené. Zpražené v barvě filigránových náušnic. Dostala jsem je k narození naší dcery. Ty filigránové náušnice.
Oceán kolem je nekonečný. Na druhém břehu ji čeká láska. Určitě! Přijde, jen se neboj. Přijde pro tebe tvůj princ, malá mořská vílo.
Vlny jí vehnaly do očí slzy. Pořád se tam nehnuta skláněla k hlubinám, čekala a já tiskla svou vrásčitou dlaň k její.
Naděje.
Smíření.
Shakespearovy věčné lásky.